VK: Evropa je kontinent, ve kterém žiji. Přiměřeným způsobem se s ní identifikuji, ale je to jen jedna z mých „identit“. Některé jiné – jako např. ta, že jsem Pražák, že jsem Čech, že jsem Slovan, že jsem Středoevropan – s ní velmi výrazně soupeří. Dokonce jsou pro mne důležitější než mé evropanství. Jsem přesvědčen, že toto není jen můj názor a postoj. Dnes módně zdůrazňované evropanství je umělá intelektuálská záležitost.
Dlouho se o Vás hovořilo jako o euroskeptikovi, vždy jste kritizoval centralismus Bruselu. Jak dnes vidíte evropskou kontroverzi?
Vždy jsem kritizoval dnes převládající koncept evropské integrace jako celku (preferuji mluvit o ní spíše jako o unifikaci, než o integraci). V tomto širším smyslu je „centralismus Bruselu“ jen jedním z dílčích aspektů celého tohoto procesu. Nic specificky „dnešního“ v tom z mé strany není. Mé argumenty jsou stále stejné, jiné je jenom to, že se za dvacet jedna let, kdy se k tomu můžeme svobodně vyjadřovat, evropská unifikace zásadně a radikálně prohloubila. Proto je více důvodů pro kritiku a pro kritiku ostřejší.
Které jsou podle Vašeho mínění základní pravomoci, které by se z Bruselu měly vrátit členským zemím?
Bruselských pravomocí jsou dnes stovky, nebo spíše tisíce, proto není možné postupovat výčtem jednotlivých pravomocí. Je třeba diskutovat základní koncept a tím je: chceme intergovernmentální Evropu (založenou primárně na dobrovolné spolupráci suverénních států) nebo chceme Evropu supranacionální, kde je výchozí entitou nikoli stát, ale jednotlivý občan. Zde je má odpověď jednoznačná. Chci to první, nikoli to druhé.
Zmenšuje nebo zvětšuje světová ekonomická krize možnosti alternativních řešení uspořádání Evropy?
Světová ekonomická krize už dávno skončila, a proto na ní v ničem nemůžeme spoléhat. Navíc je stále více zřejmé, že to nebyla krize světová, ale spíše jen euro-americká nebo americko-evropská. Otázka proto zní jinak: přispělo dnešní evropské institucionální uspořádání ke vzniku a k nečekané hloubce nedávné krize? Na to bych odpověděl, že bohužel ano.
Stále se domníváte, že je pro mnohé evropské země euro svěrací kazajkou a že cenou za udržování eura bude nižší ekonomický růst a to i v zemích, které nejsou v eurozóně?
Není sebemenší důvod, abych své názory na tyto věci měnil. Pro řadu evropských zemí není výhodné být členem jedné jediné měnové zóny. To je naprosto evidentní a dnes už to ví skoro každý. Slovo svěrací kazajka je jistě formulační nadsázkou. Nemluvme proto o této nadsázce, ale o podstatě věci. A ta je jasná.
Říkal jste, že byl návrat České republiky do Evropy především návratem do evropského civilizačního a kulturně-historického kontextu, ke kterému jste stejně vždy patřili. Co říkáte na rozdělování Evropy na tzv. starou a novou?
Češi v listopadu 1989 psali po ulicích hesla: Zpět do Evropy. To není můj výrok, já bych to formuloval jinak. Říkal bych, že jsme v Evropě vždy byli, a to i za toho nešťastného a tragického komunismu, ale toto heslo tehdy svou symboliku nepochybně mělo. Přesto jsem se na jaře roku 2004, kdy jsme se stali členy Evropské unie, opakovaně zlobil, když mne leckde v západní Evropě chtěli potěšit slovy: Vítejte v Evropě. Odpovídal jsem jim, že jsme v Evropě byli vždy a že jsme teď „pouze“ vstoupili do Evropské unie. Rozdíl mezi Evropou a Evropskou unií považuji za zásadní. Naopak Rumsfeldovo dělení Evropy na starou a novou jsem vždy považoval za zcela účelový konstrukt Bushovy administrativy, která tím chtěla oddělit země bezvýhradně podporující válku v Iráku od zemí, které si nad touto válkou kladou řadu otazníků. Jinak toto dělení nemá smysl.
V celé Evropě vidíme renesanci pravice. Je v tom jenom strach z imigrace a z demografické ohroženosti Evropy?
Žádnou renesanci pravice v Evropě nevidím, naopak. První dekáda 21. století je dekádou drtivého vítězného tažení levice (či sociál-demokratismu, skrývajícího se pod nejrůznějšími názvy) a naprostý propad pravice, která už dnes v Evropě téměř neexistuje. Volební úspěchy různých xenofóbních či nacionalistických stran nemají se slovy pravice a levice nic společného. Označovat tyto strany za pravici je jedním z nejhrubších a nejzlejších útoků současné evropské, údajně progresivní, levice na politiky, kterým jde o svobodu a demokracii.
Část lidstva nebyla nikdy tak bohatá jako dnes, ale na druhé straně vidíme příklady otřesné chudoby, dokonce i v bohatých zemích. Jak to komentujete?
Lidstvo nikdy nebylo tak bohaté jako dnes a já trvám na tom, že lidstvo jako celek, nikoli jen „část lidstva“. To není hraní si se slovy. Největší zbohatnutí přece nastalo v ještě nedávno velmi chudých zemích, což nesmí být zapomínáno. Jsme evidentně na vzestupné dráze, jestli nám to různí „ničitelé pokroku“ neznemožní. A mám obavu, že o to velmi usilují. Můj „komentář“ by musel být velmi dlouhý. Začínal by výrokem, že normálním stavem lidstva je chudoba a že bohatství je výjimkou. A že se podaří jen ve velmi výjimečných podmínkách. Nárok na bohatství neexistuje a to si leckdo nechce připustit. Přesto jsem dlouhodobě optimistou.
Souhlasíte s těmi analytiky, kteří tvrdí, že ekonomická krize nejméně ohrozila země, ve kterých je dominantní idea sociální demokracie, takže tyto země jsou nejstabilnější?
Zásadně nesouhlasím. Je to přesně naopak. Země sociál-demokratismu, což je dnešní západní Evropa a Amerika, byly krizí postiženy nejvíce. Nejméně byly postiženy některé země střední a východní Evropy a hlavně země jiných světadílů, které blouznění socialistů nikdy nepřijaly za své.
Euroskeptici v Srbsku tvrdí, že v budoucí EU nebude dostatek prostředků pro stejnou hloubku integrace nových členů, jak to bylo možné v menší unii, ve které byly jenom bohatší země?
Ano, EU bude mít díky své celkové slabosti v budoucnu méně prostředků pro pomoc svým ekonomicky méně vyspělým členům. Ale s „hloubkou integrace“ to nemá žádnou souvislost. Hloubka integrace, neboli podíl kompetencí, které zůstávají v členských zemích a které jsou přenášeny na EU, s bohatnutím nebo chudnutím nejbohatších zemí Evropy nemá bezprostředně nic společného.
Vyslovil jste nesouhlas s intervencí NATO v Jugoslávii a v polemikách z této doby jste poukazoval na to, že ,,loajalita k NATO neznamená bezpodmínečný souhlas se vším“. Je možné dostat se do EU mimo NATO?
V EU je řada zemí, které nejsou členy NATO.
Problém globálního oteplování jste charakterizoval jako nové náboženství. Věříte, že žijeme ve světě, ve kterém je politická korektnost novým božím přikázáním?
Nikoli problém globálního oteplování, ale agresivní, vůči lidské svobodě velmi nepřátelská doktrína globálního oteplování je náboženstvím (v širším slova smyslu), není to žádná věda. I politická korektnost je jedním z hlavních útočníků na lidskou svobodu, ale za boží přikázání bych ji nepovažoval.
Rozhovor s prezidentem republiky bude v týdeníku NIN v Srbštině publikován ve středu dne 19. ledna 2011.
