21.01.2011 9:22:34
Jugoslávský politický, sociální a ekonomický systém je věc hodná pozornosti
Poznámky k české a srbské transformaci
Komunismus mi bohužel neumožnil, abych tam zůstal pracovat dostatečně dlouho. Koncem 60. let – po tragických událostech srpna 1968, které, a to si pamatuji velmi dobře, Vaše země velmi hlasitě kritizovala a my jsme jí za to byli vděčni – jsem byl z Ekonomického ústavu ČSAV vyhozen s označením „vůdce nemarxistických ekonomů“. Titul to byl lichotivý, ale následujících dvacet let mi neulehčil.
Vždy jsem považoval jugoslávský politický, sociální a ekonomický systém za věc hodnou pozornosti. A to i přesto, že jsem nikdy nebyl přítelem třetích cest. Vždy jsem preferoval „první cestu“, tedy zavedení normálního kapitalistického systému s parlamentní demokracií, založenou na ideologicky jasně vymezených politických stranách, a tržní ekonomiku, jak jsem vždy dodával „bez adjektiv“. Když si někteří čeští reformátoři v 60. letech hráli s myšlenkou rad pracujících, psal jsem vůči tomu nesouhlasné články.
Přesto jsem tuto doktrínu považoval za zajímavý koncept. Jeho originální a zcela unikátní uvedení v život ve Vaší zemi určitě pomohlo vytvořit daleko decentralizovanější, efektivnější a demokratičtější společnost (a ekonomiku), než tomu bylo v jakékoli komunistické zemi sovětského typu. Věděl jsem také, že standardní ekonomové nepochybují o tom, že firma založená na radách pracujících funguje méně efektivně než firma maximalizující zisk. Rané teoretické práce Benjamina Warda „The Firm in Illyria“ z roku 1958 a Evseje Domara „The Soviet Collective Farm as a Producer Co-operative“ z roku 1966 byly v tomto směru zcela přesvědčivé. V druhé polovině 60. let jsme je v Praze intenzivně diskutovali.
Po pádu komunismu, alespoň mluvíme-li o České republice, bylo naší ambicí vybudovat standardní parlamentní demokracii a tržní ekonomiku bez experimentování s utopickými fantaziemi, které nám vnucovali naši vlastní, ale i někteří zahraniční poradci (nebo rádoby poradci). Odvažuji se říci, že jsem sehrál jistou roli v propagaci tohoto přístupu, zatímco odpůrci vůči němu se shromažďovali kolem mého předchůdce v prezidentské funkci Václava Havla. Zdá se, že jsme si své postoje oba udrželi do dneška.
Na počátku 90. let jsem neměl dostatečnou možnost sledovat politickou či akademickou diskusi v Jugoslávii. Vím, že byla značně znesnadněna velmi nepřátelským rozpadem Vaší země a následnou tragickou válkou, kterou jsem však od počátku považoval za zcela dezinterpretovanou jak v mezinárodní politice, tak v médiích. Nebyl jsem proto dostatečně seznámen s Vaší tehdejší diskusí na transformační témata, abych použil naši terminologii
- kam jít
- a jak se tam dostat?
Přesto jsem si i tehdy kladl otázku nakolik Vám politický, sociální a ekonomický systém, který jste měli v minulosti, v následném transformačním úkolu pomohl a nakolik byl spíše zátěží. Nechci předstírat, že mám na tuto otázku autoritativní odpověď, ale inklinuji k závěru, že pomocí nebyl. Mám pro to několik důvodů.
V České republice prakticky nikdo, resp. nikdo politicky relevantní neobhajoval starý systém, a proto bylo jeho co nejradikálnější opuštění považováno za předpoklad jakékoli úspěšné cesty vpřed. Opět, nemám dostatečné znalosti, ale nejsem si jist, že ve Vaší zemi v tomto ohledu existovala stejná rezolutnost, což je tvrzení odvážné.
U nás mluvíme o revoluci, i když o revoluci sametové. Češi ji za revoluci, za radikální a zcela fundamentální systémovou změnu považují. Možná, že jsem neposlouchal dostatečně pozorně, ale termín jugoslávská nebo srbská revoluce si nevybavuji. Tento rozdíl může mít svůj význam.
V Československu byl komunistický systém chápán jako něco, co nám bylo vnuceno Sovětským svazem. Považovali jsme se za sovětský satelit, který byl uměle izolován od svobodného světa, což jsme chtěli změnit. Nechtěli jsme být jakýmsi mostem mezi Východem a Západem. Vaše situace byla jiná. Komunismus do Vaší země nepřišel z vnějšku. Ve světě rozděleném na dva konkurující si bloky byla Jugoslávie považována za jistý příklad nezávislého vývoje. Měla vysoký mezinárodní statut a byla zakládajícím členem a významným představitelem Hnutí nezúčastněných zemí. To bylo dlouhou dobu výhodou, ale když studená válka skončila a komunistický blok se rozpadl, ukázalo se to být výhodné méně. Následná orientace zahraniční politiky nebyla o nic snazší.
Důležitým prvkem procesu transformace je privatizace. Privatizovat státem vlastněné firmy je – alespoň koncepčně – v podstatě snadné. Z vlastní zkušenosti vím, že bylo daleko těžší udělat něco s našimi zemědělskými družstvy, která byla vlastně jednou z variant firem typu rad pracujících. My jsme rychle privatizovali firmy státní, ale měli jsme potíže s družstvy, protože ta nebylo možné privatizovat. Jejich transformace do formy tzv. „družstev vlastníků“ příliš úspěšná nebyla. Proto si kladu otázku, nakolik i tento problém ovlivnil transformaci Vaší země.
Osud obou našich zemí je dnes významně ovlivňován vývojem v Evropě. Plně chápu srbské ambice stát se co nejdříve členem Evropské unie. Připomínám, že Česká republika tuto Vaši ambici podporuje. Nepochybuji o tom, že dříve nebo později do tohoto „klubu“ budete přijati. Naše zkušenost však říká, že se jak požadavky Evropské unie na své budoucí členy, tak samotný politický, sociální a ekonomický systém Evropské unie odlišují od vize společnosti, o kterou jsme na počátku 90. let usilovali. Chtěli jsme demokracii a dostáváme rostoucí demokratický deficit. Po desetiletích žití v proletářském internacionalismu a ve vládnutí z Moskvy jsme chtěli národní suverenitu, ale dostali jsme vládnutí z Bruselu. Chtěli jsme tržní ekonomiku a trhy bez přívlastků, ale dostáváme „sociálně a environmentálně deformovanou tržní ekonomiku“. To vedlo k tomu, že jsme udělali obrat o 180 stupňů. V první postkomunistické dekádě jsme šli jedním směrem, ve druhé směrem opačným. Pro některé z nás to je hlubokou deziluzí.
Obávám se, že Evropa zapomněla na to, co bylo důvodem její staletí trvající výjimečnosti. Lidé, kteří v ní žijí, nedoceňují, že – částečně vědomě a částečně díky své nedbalosti – tuto výjimečnost likvidují. Evropa byla založena na svobodě a demokracii, na respektu k její různorodosti (a to i v systémovém slova smyslu), na křesťanském pohledu na lidský život a lidské chování, na pochopení, že musí mít více rozhodovacích center (nikoli jednu imperiální metropoli), na uvědomění si, že musí existovat pevný vztah mezi výkonem a odměnou, atd. Tyto a mnoho dalších „evropských“ charakteristik procházely po staletí evolučním vývojem. Nebyly výsledkem žádného autoritativního projektu. Byla to evoluce spontánní, typická pro jakýkoliv komplexní systém.
Tato evoluce byla přerušena. Začalo to Velkou francouzskou revolucí, kdy se zrodila lidská práva (i když jsou to více nároky než práva). Pokračovalo to Velkou říjnovou revolucí, která zlikvidovala svobodu, demokracii a tržní ekonomiku a v mnoha ohledech podobnou „revolucí“ Hitlerova nacismu. Ve stínu těchto „velkých“ revolucí pokračovalo postupné, ne snadno viditelné „drolení“ Evropy. Nyní, na základě nových, módních „ismů“. Považuji to za vážný problém, kterému bychom se jak v České republice, tak v Srbsku měli věnovat, kterému by se měli věnovat akademici i obyčejní lidé, politici i jejich voliči. Doufám, že bude Srbsko v evropském hledání východiska z této situace důležitým partnerem.
Václav Klaus, přednáška v Akademii věd a umění, Bělehrad, Republika Srbsko, 20. ledna 2011
Překlad z angličtiny. Publikováno v deníku Právo dne 21. ledna 2010
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje
0 příspěvků Vstoupit do diskuse
Komentovat článek
Tisknout
