dovolte mi, abych i já poblahopřál panu arcibiskupovi Dominiku Dukovi k jeho dnešní inauguraci.
Po staletí byl pražský arcibiskup, hlava české katolické církve, jedním z předních reprezentantů českého království a to přetrvalo i po vzniku republiky. I dnes vnímá veřejnost názory a postoje českého primase s mimořádnou pozorností. V jeho osobě vidí historickou kontinuitu a tradici, i respektovanou morální autoritu.
V dobách totality minulého století sdíleli představitelé katolické církve tragický osud mnoha svých spoluobčanů. Kněží, řeholníci a řeholnice byli pronásledováni a vězněni pro svou víru a pro odvahu nevzdat se svého poslání. S obdivem si připomínáme kardinála Berana, kterého komunistický režim považoval za zvlášť nebezpečného protivníka.
Morální autoritou byl i František kardinál Tomášek. Jeho výrok z listopadu roku 1989, že církev je s národem, se stal nezapomenutelným politickým poselstvím. Osudy naší země se promítly i do života Tomáše kardinála Špidlíka. Přes léta strávená v exilu, zůstával i zde, u nás, zdrojem trvalé inspirace.
Tyto velké postavy českého národa a katolické církve byly spojeny i s místem, v němž se právě nacházíme. Do svatovítské katedrály přicházeli čeští panovníci složit korunovační slib a přijmout korunu sv. Václava. Zde jsou uloženy korunovační klenoty. Svůj věčný odpočinek zde tráví naši králové. Katedrála je českou veřejností vnímána jako cosi mimořádného, jako něco, co nás drží při sobě a co nás spojuje s našimi předky a s našimi dějinami, a to jak ve smyslu duchovním a náboženském, tak i státním a světském.
Vážený pane arcibiskupe,
před šestnácti lety jsem na tomto místě promlouval ke jmenování Vašeho předchůdce ve funkci primase českého, Miloslava Vlka, kardinálem. Chtěl bych využít této chvíle a panu kardinálu Vlkovi poděkovat. Měl nelehkou úlohu vést církev v době, kdy se celá naše společnost radikálně proměňovala a kdy hledala – a já věřím, že přes všechny existující problémy úspěšně nalézala – svou svobodnou a demokratickou budoucnost.
Jedním z nezapomenutelných okamžiků těchto sedmnácti let byla loňská návštěva papeže Benedikta XVI. Ukázala, kolik témat spojuje katolickou církev s námi se všemi i s celou evropskou civilizací, vyrostlou na křesťanských kořenech. Myšlenky a postoje současného papeže považuji za velmi důležité. Podobný pocit mám, vážený pane arcibiskupe, i z našich rozhovorů.
Dovolte mi, abych vyjádřil přesvědčení i naději, že se následující měsíce a roky stanou novou příležitostí jak k dořešení některých otevřených otázek ve vztazích mezi státem a církví, tak k oživení zájmu veřejnosti o duchovní a mravní témata, která církev tradičně nastoluje. Přeji Vám, vážený pane arcibiskupe, dostatek sil, hodně kreativity a odvahy. Za sebe chci říci, že jsem připraven, bude-li to v mých silách a možnostech, Vám ve Vašem úsilí pomáhat.
Václav Klaus, Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, Pražský hrad, 10. dubna 2010
