Jeho další text „A Pact for or against Europe“[2] hodnotí události letošního března a zejména „pakt“ o koordinaci ekonomické (a finanční) politiky EU, který byl de facto jistým předstupněm srpnového setkání Sarkozy–Merkelová. Pakt Habermas vítá, dokonce je přesvědčen, že měl být přijat – jako nástroj zejména v boji se spekulací (!) – už dávno, ale zároveň cítí, že byl přijat za zavřenými dveřmi, že to byl „technokratický“ krok bez konzultace s evropským demos, tedy s lidmi v Evropě. Je si vědom toho, že to byl krok, který evropští lídři dlouho váhali udělat, a teprve teď se k němu „dopracovali“. Teprve teď tuto svou chybu uznala i – podle Habermase euroskeptička (!) – Angela Merkelová. Rozpočtové škrty probíhající po celé Evropě však vidí jako krok ke kontraproduktivní a dlouhodobé deflaci (!), ač zatím nic takového na pořadu dne není. Stagnující či pomalu rostoucí evropská ekonomika určitě deflací není, a je-li, pak to není díky rozpočtovým škrtům, ale díky špatné měnové politice.
Habermase přesto trápí – a jsem rád, že si toho vůbec někdo všímá – že byla použita „špatná metoda“, která povede ke ztrátě demokratické kredibility. Tím samozřejmě zastírá fakt, že v Evropě, resp. v Evropské unii, už dávno žádná demokratická kredibilita není. Nedovede si představit, jak bude možné obhájit, aby Evropská komise kontrolovala státní rozpočty jednotlivých zemí dříve než půjdou do jejich vlastních parlamentů. To podle něho – a v tom je naštěstí důsledný – nelze. Jedinou dlouhodobě schůdnou cestu vidí v tom, že budou do Evropského parlamentu ve Štrasburku kandidovat přímo evropské politické strany a nikoli politické strany z jednotlivých států! To už je ale naprosto otevřená výzva k likvidaci Evropy jakou po staletí známe, k likvidaci evropských států!
Habermas ale ví i to, že by to vyžadovalo další změnu smluv o Evropě a stejně tak ví, že „by unavená evropská veřejnost jakýkoli další přenos suverenity zamítla“.
Teď se ale podle něho asi nic jiného dělat nedá, ale jako možné kroky k dlouhodobému řešení vidí
- koncepční změnu postoje Německa k Evropě;
- celoevropskou změnu politiky, resp. návrat k politice;
- změnu chování médií (což by sice bylo hezké, ale nedá se to
naordinovat – nemluvíme-li o jejich zestátnění, a to jistě nechce ani
Habermas).
Německo se podle tohoto předního německého filosofa po svém sjednocení na počátku 90. let změnilo z „civilní síly“ usilující v Evropě o zavedení mezinárodního právního státu v sílu usilující o vůdcovství „evropského Německa v německé Evropě“. Je přesvědčen, že to zesílilo zejména po konci Schroederovy vlády v roce 2005 a po vítězství Merkelové a její CDU. (Kohlova CDU mu asi tolik nevadila.) Za další průlom v tomto směru považuje „antievropský verdikt“ německého Ústavního soudu o Lisabonské smlouvě. Tento verdikt parafrázuje slovy: „Německý Ústavní soud řekl ANO Německu, ale NE Evropě“. Vidí tedy řešení v porážce CDU a v osvícené vládě SPD?
Dnešní politiku v Evropě považuje v podstatě za nepolitiku, za politické manévrování řízené výsledky průzkumů veřejného mínění. Tím „demokratický proces ztrácí jakýkoli svůj smysl“ a vstoupili jsme do éry postdemokracie, kdy o pravdu už dávno nejde a kdy jde jen a jedině o vystižení převažující nálady veřejnosti. V tom mu musím dát za pravdu, ale opět, má návrh jak to změnit?
Za zlo považuje i nikdy nekončící televizní „talk-shows“ se stále stejnými aktéry, které nabízejí „mišmaš“ názorů, ale nikoli smysluplné politické argumenty. Zdůrazňuje, že „chtějí-li média nabízet alternativu k dnes probíhající politice bez idejí, musí přestat s tím, že každodenní události plně diktují obsah mediálních diskusí“.
Jak tuto směsici názorů a postojů rozklíčovat?
Habermas ve strachu ze svého vlastního Německa, který má na základě svého osobního prožitku událostí 30. a 40. let, chce vtěsnat Německo za každou cenu ne do evropského kontinentu (neboť tam Německo dávno je), ale do jiného státního či polostátního útvaru, kterým je či by být měla EU. Podotýkám, že my ze svého vlastního státního útvaru – České republiky – strach nemáme, a proto nemáme stejnou motivaci jako on.
Habermas vítá každý krok k utužení Evropy. Vidí však, že se to dělá za zády lidí a ví, že je to špatně. Výzva k tomu, aby v Evropském parlamentu byly jen evropské strany a vůbec ne strany z jednotlivých států je sice šílená, ale pro něho logická. Projekt je to docela srozumitelný – do Evropského parlamentu budou kandidovat jen velké, uznané, „hodné“ evropské politické strany, nebudou tam moci být žádné k extremismu náchylné, politicky nekorektní, vlastně podivné národní speciality, protože pro ně určitě bude stanoven přiměřeně vysoký „práh vstupu“, daný procentem ze všech evropských voličů. Vznikne odvěký sen všech utopistů – monopol trochu více pravých a trochu více levých proevropských stran, vznikne „Evropská národní fronta“. S demokracií to už nebude mít společného vůbec nic. A Habermas si oddychne, protože Německo bude zpacifikováno. Tohle já ovšem vidím přesně opačně. Výsledkem bude německé vítězství a otevření nového prostoru k německé ambicióznosti.
Jak se těmto postojům bránit? Není jiná cesta než návrat k národnímu (či k dominantně národnímu) státu, k intergovernmentalismu, ke spolupráci států v Evropě, k demokracii uvnitř států a k dobrovolným dohodám demokratických států mezi sebou, bez dohledu nadnárodních orgánů.
Výsledkem schůzky Sarkozy – Merkelová nebude řešení dnešní evropské dluhové krize, ale její zakrytí dalším krokem směrem k prosazování utopie, které však už občané evropských států dávno nevěří.
Václav Klaus, MF Dnes, 22. srpna 2011
[1] Hospodářské noviny, 5. listopadu 2010. Mé „Zamyšlení nad Jürgenem Habermasem“, tamtéž, 22. listopadu 2010.
[2] Sborník „What does Germany think about Europe?“, European Council on Foreign Relations, červen 2011.
