Východiskem je to, že jednotlivci, rodiny i podnikatelé musí mít možnost sami se rozhodovat o tom, co vyrábět, co spotřebovávat, co nakupovat a prodávat, jak pomáhat ostatním. Jejich rozhodování musí probíhat v prostředí předvídatelné politiky vlády a tato politika se musí opírat o právní řád, o stimuly, které vycházejí z tržního systému, a o jen velmi omezenou roli státu v ekonomice.

Americká ekonomická politika v historii vykazovala velké výkyvy mezi větší a menší svobodou, mezi větším či menším důrazem, který kladla na konstantnost pravidel fiskální a měnové politiky, mezi větší nebo menší rolí státu, mezi větším či menším spoléháním se na trhy a z nich vycházející stimuly.

Velký posun směrem k více intervencionistické politice nastal v polovině 60. let, kdy v Kennedyho a Johnsonově administrativě přišli do Washingtonu aktivističtí keynesiánci. Zůstali tam i v 70. letech v administrativě Nixonově, Fordově a Carterově. V této době jsme byli svědky krátkodobých stimulačních balíčků, zvyšování či snižování daní na krátkou dobu, „stop and go“ měnové politiky, mzdových a cenových kontrol. Výsledkem byla vysoká nezaměstnanost, rychlá inflace a pomalý ekonomický růst.

V Reaganově administrativě nastal posun k více předvídatelné politice státu a ke snížení role státu v ekonomice, který přetrval i v éře G.H.W. Bushe a Clintona. Výsledkem byla nižší nezaměstnanost a vyšší ekonomický růst, dlouhá období ekonomické expanze a menší počet recesí.

V nedávné době, během administrativy G. W. Bushe a ještě více v současné Obamově administrativě, se politika znovu vrátila k větší míře státní intervence. Výsledky známe.

Poučný pro budoucnost je zejména konec 70. let. Slabost ekonomiky byla evidentní, nezaměstnanost vysoká a trvalá, inflace výrazně zrychlila. To se změnilo, když se stal v roce 1981 prezidentem Ronald Reagan. Krátkodobá keynesiánská opatření skončila. Nastala éra stabilní politiky. Byly přijaty dlouhodobě působící reformy, zejména došlo k rozsáhlému snížení daní.

Prezident věřil v ekonomickou svobodu a byl pilným čtenářem ekonomů jako byli Milton Friedman a Friedrich Hayek. Neměl žádné „ghostwriters“, své texty si psal tužkou sám. Nikdo z Reaganových ekonomických poradců nebyl z keynesiánské školy a většina z nich byla ovlivněna Friedmanem. Mezi jeho externími poradci byli George Shultz, Milton Friedman, Alan Greenspan, Artur Laffer, William Simon a Thomas Sowell a ti všichni mu velmi pomohli. Ukázalo se to zejména v jeho podpoře postupů guvernéra FEDu Paula Volckera, který chtěl za každou cenu zlikvidovat vysokou a zrychlující se inflaci.

Jeho poradci, v čele s Georgem Shultzem v listopadu 1980 připravili pro právě zvoleného prezidenta „Ekonomickou strategii pro Reaganovu administrativu“, která začala zásadní výzvou: „Radikální změna ekonomické politiky je absolutní nutností. Problémy, které máme, jsou velmi vážné, nejsou však neřešitelné. Vytvořila je vládní politika a vládní politikou mohou být změněny.“

Reaganovu politiku už dnes nemáme. Poučka z toho je jasná: je třeba najít politiku (a politiky) a s nimi spojené poradce, kteří budou – bez ohledu na svou stranickou příslušnost – jednoznačně přesvědčeni o významu ekonomické svobody a kteří vědí, jak ji vytvořit a udržet.

John B. Taylor, Getting Back on Track, Hoover Digest, č. 2, 2012, John B. Taylor je profesorem Stanfordské univerzity, byl poradcem prezidenta Bushe staršího a náměstkem ministra financí v administrativě prezidenta Bushe mladšího. Vybral a z angličtiny přeložil Václav Klaus.