Prof. Ing. Václav Klaus, CSc

  • BPP
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 1,3. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

21.04.2011 18:10:03

Styl pokleslé politiky musí skončit. Snad si ODS z této krize vezme poučení

Styl pokleslé politiky musí skončit. Snad si ODS z této krize vezme poučení

Projev prezidenta republiky na Žofínském setkání ODS.

Vážený pane předsedo, vážení členové ODS, vážení přátelé,

rád bych Vám poděkoval za pozvání na dnešní slavnostní setkání a za možnost pronést zde několik slov. To není jen formální zdvořilostí. Vím, že jste hosty na dnešní setkání pozorně vybírali a že i sám jejich výběr představuje jistou interpretaci Vaší narozeninové oslavy. Dovolte mi trochu zavzpomínat.

Od založení ODS uplynulo dvacet let. Zcela přirozeně se nabízí otázka, je-li to už, nebo teprve dvacet let od chvíle, kdy se na politické scéně naší země objevil nový subjekt – po dlouhém rozvažování nazvaný – Občanská demokratická strana. Věřím, že jsme tehdy udělali dobře, když jsme zvolili název, který měl a i dnes má srozumitelný obsah. Dnes už to u nových stran nebývá obvyklé.

Veřejnosti jsme chtěli sdělit, že naše strana – s pravicovým, liberálně-konzervativním programem – bude především stranou občanskou, což bylo v republikánské historii českého, resp.  československého státu naprosté novum. O jistý unikát šlo i v celé kontinentální Evropě.

Ideově definované politické strany u nás do té doby vytvářela jenom levice – jak socialistická, tak komunistická. Pravice se omezovala na parciální zájmové skupiny voličů – zemědělce, baráčníky, živnostníky, nebo se přimkla ke katolické církvi a k jejímu ideovému zaměření. V polistopadové době v této tradici pokračovala KDU-ČSL. Vedle toho – jako intelektuálský klub – vznikla ODA s programem daleko užším, než o jaký šlo ODS.

Založit a etablovat stranu postavenou na myšlence občanských svobod – a ne náhodou neříkám lidských práv – jako východiska pro politiku malého, ale silného státu, který přerozděluje jen to nejnutnější a který co nejvíce prostředků ponechává daňovému poplatníkovi, aby si sám rozhodl, co s nimi udělá, bylo něčím zcela novým.

V prostředí, kde tradičně kvetlo levičácké rovnostářství, kde po desetiletí – bez ohledu na panující režim – většina novinářů a intelektuálů propagovala nedůvěru k soukromému majetku, podezření k úspěšným a iracionální víru v mocný a všudypřítomný stát, přijít s opačným názorem znamenalo radikální změnu.

Současně – ve velmi křehké a riskantní chvíli přeměny celého společenského a ekonomického systému s velmi hmatatelnými a ne jenom pozitivními dopady na životy miliónů lidí – bylo třeba konkrétními činy přesvědčovat veřejnost, že je tato radikální změna pohledu na svět v jejím životním zájmu. Že je výhodou, aby byl občan ve svých přirozených aktivitách státem kontrolován, dirigován a omezován co nejméně. Že osobní kreativita, nadání a pracovitost povede k zaslouženému úspěchu a že je takový systém pro zdraví společnosti mnohem důležitější  než vize plánovačů  a manipulátorů všeho druhu, kteří se domnívají, že o tom, co je pro lidi dobré, vědí více než lidé sami. Pro tento postoj jsme chtěli získat spoluobčany z celého spektra společnosti. Proto muselo být v názvu naší strany slovo občanská.

Stejně důležité bylo adjektivum demokratická. Věděli jsme, že boj o demokracii, o demokracii bez přívlastků a elitářských výsad, bude i po pádu totality klíčový a trvalý – a nemýlili jsme se. Bylo snadné radikálně odmítnout s totalitním režimem spojenou karikaturu demokracie zvanou „lidová demokracie“, ale my jsme věděli, že tím to nekončí. A také neskončilo. Mediální a intelektuálský mainstream se po celých 20 let ubíral sice jinou, ale také nebezpečnou cestou, která místo parlamentní demokracie preferuje nadvládu vyvolených elit nad vládou zvolených většin, vzniklých ze svobodných voleb. Protože se jim to do značné míry daří, snadno dnes nad námi vítězí mediokracie či soudcokracie.

My jsme ale chtěli demokracii. A to jsme ještě netušili, že nepůjde jen o souboj domácí a že celý evropský integrační projekt, k němuž jsme se brzy po znovunabytí svobody spontánně přihlásili, nabere směr, v němž se demokratický deficit, čili absence skutečné demokracie, stane jeho definiční charakteristikou. Evropský integrační projekt jsme – a na to musíme být hrdí – kritizovali jako první a je smutné, že se mezi našimi parlamentními stranami až dosud v tomto ohledu žádná další nenašla.

Ani v tom, že jsme si do názvu dali slovo strana, nebylo nic automatického. Bylo to výsledkem tehdejšího zápasu o samotný charakter našeho politického systému, v němž bylo úsilí o rehabilitaci klasického parlamentního politického uspořádání naprosto zásadní.

Chtěli jsme vytvořit systém, v němž o politické cíle budou soupeřit standardně vymezené a standardně budované politické strany, nikoli různá amorfní hnutí, jednorázově vytvořené účelové, zájmové či nátlakové skupiny či takzvané nevládní organizace, jejichž význam a vliv násobí jen a jedině jejich neurčitost a netransparentnost, myšlenková monokulturnost a nezodpovědná parcialita a spolu s tím i podpora médií, která fungují na stejném principu.

Cílem našich tehdejších soupeřů bylo vytvořit systém vládnutí bez politických stran. Na této bázi koncipované Občanské fórum se naštěstí ukázalo být zcela nefunkční. Občanská demokratická strana hned v prvních volbách, kterých se zúčastnila, zastánce nepolitické politiky drtivě porazila a stala se lídrem přeměny naší země ve standardní demokratický stát.

Od té doby uplynula relativně dlouhá doba a v tomto smyslu je to už dvacet let. Uplynulá dvě desetiletí přinesla vývoj i události, které jsme chtěli a očekávali, ale i události, které jsme předpokládat, odhadnout či modelovat nemohli – a ani jsme nic takového dělat nechtěli. Věděli jsme, že realita světa kolem nás je a vždy bude bohatší, barevnější a komplikovanější než sebelepší plán, prognóza či různými experty a odborníky vytvořená vize. I proto jsem se tak zhrozil, když jsem viděl, že se před několika lety – zcela módně a vlastně jako únik do budoucnosti – začala v ODS vytvářet Vize 2020 jako projekt určitých věcných, nikoli systémových cílů. To bylo na úkor našich původních idejí. A právě tyto ideje a s nimi spojená schopnost zdůvodnit náš názor na svět jako na prostor svobody a věrnost tomuto našemu přesvědčení jako kompasu, který umožňuje reagovat na neustále se měnící podmínky, události a přirozený vývoj, byla principem, který jsme do našeho politického života vnesli teprve před dvaceti lety.

Jde o to, jestli jsme mu po celou dobu byli věrní. Do ODS postupně přicházeli noví lidé, měnila se členská základna a opakovaně i vedení strany. Předsedové byli dosud tři, a zajímalo by mne, jestli někdo ví, kolik bylo místopředsedů a jaké jsou jejich osudy.

Tento vývoj byl přirozený a zastavit čas nebo odmítat generační výměnu by bylo nesmyslné. Dokonce i otřesy, jakým byl třeba tzv. Sarajevský atentát, jeden z mnoha pokusů politické konkurence oslabit ODS a marginalizovat její vliv, nakonec vedly k urychlení vnitřních procesů, které by tak jako tak musely přijít. Stejně tak musel přijít okamžik, kdy jsem již nekandidoval do čela ODS.

I když od té doby sleduji ODS pouze z venku, zdá se mi, že se v ní od té doby stalo něco, co za dobré nepovažuji. Když jsem na předminulém kongresu ODS rezignoval na formální funkci čestného předsedy, nebylo to z důvodu nějakých osobních animozit. Reagoval jsem na výrazný, na první pohled viditelný posun ve východiscích. Reagoval jsem na nebezpečí, že se ODS začíná od svých původních idejí vzdalovat a že je dokonce začíná diskreditovat. Stále jasněji bylo vidět, že místo obhajoby konstitutivních idejí, o nichž jsem hovořil v úvodu, nastává něco jiného. ODS se stávala stranou politického kalkulu a praktického byznysu v rozporu s tím, že svými kořeny spočívala ve friedmanovském „we are pro-market, not pro-business“. A už vůbec ne „pro-business“ nás samotných. Tento posun vedl i k tomu, že se ODS vydala cestou onoho pověstného širokého rozkročení a stále více mířila do imaginárního politického středu, což byl a je směr politicky ničivý. S tím jsem nechtěl a nemohl být spojován ani v té mé tehdejší zcela formální a jen symbolické roli. V poslední době jsem přesto začal věřit, že toto zakolísání ODS bylo překonáno a že nové vedení strany v čele s Petrem Nečasem znamená změnu, i když jsem věděl, že to nebude mít lehké. Posun, který nastal, byl již příliš velký a změny, které se stihly učinit za poslední rok, příliš malé.

Výrazně se to projevilo i v právě proběhlé vládní krizi, která dnešním jmenováním nových ministrů vlády Petra Nečase – alespoň doufám – skončila. Všichni zde přítomní jistě vědí, že šlo o mimořádně nešťastnou událost, která těžce poškodila nejen vládu, ale i ODS, která nese rozhodující díl vládní odpovědnosti, a proto by se v těchto věcech měla chovat mimořádně prozíravě. Vyvoláním této krize byla do značné míry prohospodařena důvěra veřejnosti získaná v minulých volbách. Byla poškozena důvěra v soudržnost a akceschopnost koalice a na jejím půdorysu vytvořené vlády se silnou parlamentní podporou, která měla šanci a z počátku i předváděla odhodlání uskutečnit potřebné reformy. Touto krizí byla o další stupeň degradována důvěra v politiku a politiky. Potvrdilo se, jak zhoubné pro atmosféru v naší zemi je redukování politiky a politického boje na nekončící sérii intrik a  uměle fabrikovaných mediálních skandálů, kdy se jejich aktéři snaží získat pofidérní politické výhody kompromitací politických soupeřů či dokonce partnerů. Pokračování tohoto stylu pokleslé politiky je pro naši demokracii zničující.

Věřím, že si to uvědomujete a že to cítíte stejně jako já. Věřím, že seriózní reflexe událostí uplynulých dnů bude i pro ODS prioritou. Reflexe ovšem znamená nejen hledání viníka jinde, ale i pojmenování toho, jak k tomu všemu přispěl i souboj různých skupin uvnitř ODS, o kterém si štěbetají vrabci na střeše a kterého jsem si nemohl nevšimnout i já. Tak to nesmí zůstat.

ODS byla po celých 20 let významným a stabilizujícím prvkem české politické scény. Je jenom na ní a na všech, kdo ji dnes utvářejí – od místních, oblastních a regionálních sdružení po Výkonnou radu, grémium i předsedu – jakou cestou půjde dál, co naší veřejnosti nabídne, jaký vliv na politický život České republiky bude mít.

Něco podstatného jsem Občanské demokratické straně snad dal – a mnoho jsem toho od ní také dostal. Jsem hrdý na to, že jsem mohl stát u zrodu politické formace, která tak podstatně ovlivnila poslední dvacetiletí českého státu, v jehož budoucnost i v současném komplikovaném světě pevně věřím. A jsem vděčen všem, kteří si dnes uplynulé dvě desítky let zápasu o charakter naší země připomínají, kteří jsou odhodláni nikoli náhodně zvolenou trojici pojmů občanská demokratická strana i v budoucnu spoluvytvářet a být jejími mozky i tvářemi, že mi dali příležitost dnes promluvit a pozorně mi naslouchali.

Děkuji Vám za pozornost.

Václav Klaus, Setkání u příležitosti 20. výročí založení ODS, Palác Žofín, 21. dubna 2011
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama