Musím se vrátit k včerejšímu údajnému „incidentu“ s bezpečnostním rámem, který žádným incidentem nebyl a který také australská média s výjimkou jednoho blogu vůbec nehrají. Této věci bych dal titulek „Mediokracie opět zaútočila“. Vůbec totiž nejde o to, jsem-li v Austrálii na oficiální státní návštěvě či nikoli. Ve velmi prestižním National Press Clubu jsem měl projev a následné odpovědi na otázky účastníků akce – trvalo to jeden a půl hodiny a souběžně to přenášela živě televize na dvou kanálech (typu naší ČT 24). Pak byla žádost ještě o jedno televizní interview, k mému překvapení na jiném místě.

Ukázalo se, že to bylo televizní studio v australském parlamentu. Přijeli jsme tam, ale nikdo na nás nečekal, asi 10 minut jsme stáli před budovou, fotografovali se (viz obrázek) a říkali si, že už asi odjedeme zpátky do hotelu. Pak přišla jakási pracovnice televize a pozvala nás dále. Stáli jsme několik minut mezi asi stovkou školních dětí a teprve pak jsme objevili, že čekají na bezpečnostní prohlídku – a my s nimi. Pracovnici televize jsme řekli, že čekat nebudeme a jestli rozhovor chtějí, ať ho udělají v hotelu, kde jsme ubytovaní. To je naprosto všechno. Nic jiného se nestalo. Pro pořádek dodávám, že rozhovorových a televizních interview jsem už zde udělal asi deset a i dnes mám v Melbourne dvě interview pro dva hlavní australské deníky.

Melbourne – hlavní město australského státu Victoria – je se svými 3,7 milionů obyvatel druhým největším australským městem. Jsem zde nepřetržitě žádán o stanovisko na řeckou krizi (a odpovídám velmi přátelsky – s mou odpovědí byl včera v National Press Clubu velmi spokojen i řecký velvyslanec v Austrálii, protože nahlas říkám, že viníkem není jen Řecko, ale i systém eurozóny) a teprve následně jsem pochopil, proč je tomu tak. V Melbourne je tolik Řeků, že je Melbourne druhé největší řecké město na světě – po Aténách. Jeden australský novinář mi při debatě o deficitech státních rozpočtů řekl, že jsme vlastně všichni Řekové.

Jsem také pořád tázán na norského masového vraha – je to individuální čin, je to spiknutí, je to reakce na něco ve společnosti? Žádné spiknutí v tom nevidím, je to určitě čin individuální, ale jako nějaká totální nahodilost z nebe nespadl. Je to výraz naší permisivnosti (je možné dělat skoro cokoli, i mít povolení vlastnit zbraně), je to výraz naší nepozornosti (k lidem kolem sebe), je to i výraz fragmentace naší moderní společnosti internetem a jeho „sociálními“ sítěmi, vedoucí ke ztrátě elementární společenské soudržnosti, atd. Ale to už by byl esej na toto konkrétní téma.

V Melbourne jsem byl před dvaceti lety a musím říci, že od té doby město „zmodernělo“. Přesto je to nejevropštější australské město, což definuji mimo jiné tím, že se tu dá chodit pěšky, že není třeba jezdit autem. Vzdálenosti jsou tu evropské, nikoli australské (nebo americké).

Václav Klaus, 27. července 2011

Publikováno v deníku Právo, 28. července 2011