Sedím v 33. patře hotelu a dívám se na moderní mrakodrapové centrum města, na nejvyšší budovu jižní polokoule, na slavnou Rod Laver Arena, kterou známe, když se počátkem ledna díváme v televizi na tenisový Australian Open. Vidím i téměř evropské tramvaje, ale i kilometry se táhnoucí bloky malých domků, které nijak velkolepě ani bohatě nevypadají. V australské zimě jsou tu na ulici vedle sebe lidé v kožichu i v šortkách, se šálou, ale i v tričku bez rukávů. Nikdo v tom žádný rozpor nevidí.

V poledne mám na University of Melbourne přednášku v rámci série Alfred Deakin Lecture. Byl to jeden z klíčových předsedů vlády ve chvíli, kdy Austrálie přecházela od britské kolonie k samostatnému státu. Tato „lecture“ je jednou za rok a ta moje byla už čtyřicátá čtvrtá. Tématem celé série je svoboda a proto chtěli slyšet, kde vidím v současnosti ve světě její největší ohrožení – vidím je v enviromentalismu a v odnárodňování států a v přechodu ke globálnímu (a evropskému) vládnutí. Těchto dvou věcí se já bojím více než Al Kaidy. Jestli mi někdo z mých čtenářů nerozumí, pak přeposílám SMS, která mi právě při psaní této věty přišla: „Ekologičtí aktivisté se na Šumavě zavěsili v sítích do korun stromů napadených kůrovcem. Brání jejich kácení.“ Snad už k tomu není třeba nic dodávat.

Čtu tady různé mediální komentáře mé příhody s bezpečnostním rámem. Bohužel, mýlí se i ty přátelské (které mé gesto vidí jako jakési hrdinství), i ty nepřátelské (které v tom vidí mou zpupnost). Chtěl bych oběma stranám sdělit, že jsem se nijak neutkával s australskými úřady. Každý den na letišti procházím bezpečnostním rámem a každý den objeví můj kovový kyčelní kloub. Protože chci letět, nijak neprotestuji. Já jsem se pouze rozhodl, že nebudu dělat (při čekání ve frontě před bezpečnostním rámem) jedno televizní interview s jedním konkrétním novinářem. Ukázalo se, že jsem urazil jedno televizní božstvo, ale s australskými úřady to nemělo nic společného.

Václav Klaus, 28. července 2011

Publikováno v deníku Právo, 29. července 2011