Posledním bodem mého krátkého washingtonského pobytu je setkání nejdůležitější – s dnešní druhou osobou Ameriky, s republikánským předsedou Sněmovny reprezentantů Johnem Boehnerem, který se před nedávnem zasloužil o podpis dohody s prezidentem Obamou o výši amerického státního dluhu. Je to výrazná osobnost současné americké politiky, rozhodný a sebevědomý člověk. Je si dobře vědom České republiky, našich mimořádně dobrých vztahů s USA, ví i to, že nemáme euro. Krize eurozóny – ale vlastně jako každého v Americe – ho velmi zajímá.
Po skončení tohoto setkání jedeme na letiště a přelétáme do New Yorku, což trvá – respektive by trvat mělo – necelou hodinu. Díky stovkám vládních speciálů přeplněné newyorské letiště nepřijímá, a proto nejprve se spuštěnými motory, a potom s vypnutými, čekáme. Díky tomu se délka letu prodlužuje na dvojnásobek.
Opět stejný hotel na 44. ulici mezi 1. a 2. avenue a stejný pokoj ve 39. patře jako v loňském roce, s obrovskou výhodou těsné blízkosti budovy OSN a s nemenší výhodou výhledu na newyorské mrakodrapy, které jsou tak blízko, že se na ně skoro dá sáhnout. Magická krása a síla New Yorku je zcela mimořádná a zasáhne člověka pokaždé, když sem přijede. Jsem „městský“ člověk a dovedl bych si představit tady žít. Ta směsice všeho možného i nemožného, ten – 24 hodin denně trvající – nepřetržitý tok lidí a aut, ta bezmezná apoteóza svobody a různorodosti, ten intelektuální potenciál – to všechno je unikátní. Není to s ničím srovnatelné
Na večeři jdeme o blok dále do známé italské restaurace, dávám si „pasta à-la chef“, je úplně jiná než loni, ale stejně dobrá. „Chef“ mi vítězoslavně přináší loňskou fotografii, kde jsme se spolu vyfotografovali. Obdivuji paměť těchto lidí – za rok tam mají tisíce návštěvníků. Po večeři uděláme procházku až na Times Square, které je v 11 v noci stejně plné jako v kteroukoli jinou denní dobu. Tím si člověk může udělat čárku, že skutečně byl v New Yorku.
Ve středu ráno začíná Všeobecná rozprava Valného shromáždění OSN. Pořadí řečníků je tradiční – po vystoupení generálního tajemníka OSN, Korejce Pan Ki-muna, následuje prezidentka Brazílie (loni to ještě byl charismatický Lula da Silva) a prezident USA. Pak už se postupuje podle losu – bez privilegií, nebo alespoň bez velkých privilegií.
První řečníkem je brazilská prezidentka Dilma Rousseff, která – s velkým aplausem přijímána – mluví ve dvou rolích: neoficiální mluvčí celého rozvojového s věta (s velmi široce a ambiciózně pojatým projevem) a prvně v historii zahajuje Valné shromáždění OSN žena. 21. století označuje za „století žen“.
Druhým řečníkem je prezident Spojených států Barack Obama, který zastupuje spíše svět vyspělých zemí. Mluví o míru a válce a o úspěšných změnách v posledním roce, zejména v severní Africe. Všichni pozorně poslouchali, ale zatímco projev brazilské prezidentky byl opakovaně přerušován potleskem, v případě amerického prezidenta tomu tak nebylo.
Generální tajemník OSN každoročně ve středu pořádá oběd pro hlavy států (či vlád), kde je možné vyměnit pár slov a podat si ruku s lidmi známými i neznámými. Tím končí druhých 24 hodin mé cesty.
Václav Klaus, 21. září 2011
Publikováno v deníku Právo dne 22. září 2011.
