Já se tedy konečně dostávám k tomu svému úkolu, který je naštěstí významně skromnější, než ty věcné připomínky, které jsme tady před chvílí slyšeli a které tak výstižně vyjádřil, shrnul a srozumitelnou formou ozřejmil můj předřečník pan poslanec Kalousek vaším prostřednictvím, pane předsedající. A totiž k charakteru přenosu pravomocí z České republiky na Evropskou unii.
Já si myslím, že je to otázka důležitá, protože pokud ztroskotá věcná argumentace - a říkám, výrazně kvalifikovaněji to tady vyjádřil pan poslanec Kalousek - tak já jako neekonom a někdo, kdo tu věcnou problematiku záměrně nechává stranou, musím říci, že opravdu jsem nenašla v té smlouvě nic, co by se dalo charakterizovat jako určitý, byť potenciální závazek nebo záměr urychlit nebo podtrhnout význam toho přistoupení nebo vstoupení do měnové unie a zavedení eura jako měny v České republice. To tam skutečně není. Ale pokud selže ta věcná argumentace nebo jí nebudete naslouchat, tak samozřejmě vždycky se ke slovu hlásí ta procedurální, v tomto případě procesní, a již jsme tady slyšeli jako jednu ze zásadních námitek, že by tato mezinárodní smlouva měla být schvalována kvalifikovanou většinou, třípětinovou většinou poslanců právě s ohledem na to, že jde o mezinárodní smlouvu, která je ratifikovaná podle článku 10a naší ústavy a kdy dochází k přenosu pravomocí na jiné instituce, v tomto případě na evropské instituce, které potom vlastně některé ty pravomoci České republiky budou vykonávat.
Myslím, že velmi fundovaný podklad pro toho, kdo by se tou problematikou chtěl více zabývat, je publikace, která vyšla zhruba před deseti lety, ani ne, asi osmi lety, Mezinárodní smlouvy v českém právu (Petr Mlsna, Jan Kněžínek), teoretická východiska sjednávání, schvalování, ratifikace, vyhlašování a aplikace. Zejména kapitola 7.2 Charakter přenosu pravomocí České republiky na Evropskou unii doporučuji vaší pozornosti, stránka 323 a následující. Protože nechci obstruovat a prodlužovat toto jednání, přesně naopak, nebudu z toho citovat a jenom shrnu, že Česká republika právě poté, co novelou ústavy upravila ten článek tak, jak nyní zní, tak relativně přesně vymezila případy, i když se zdá, že je to velmi obecné, relativně ale dostatečně přesně vymezila případy, kdy dochází k přenosu těch pravomocí právě tím, že se musí v těch konkrétních případech na těch dokumentech, které procházejí posuzováním optikou, zda zde je třeba kvalifikované většiny či nikoliv, dokázat, že té kvalifikované většiny je třeba. Co by se stalo, kdybychom použili to kritérium, že raději pro všechny případy úsporných smluv to uděláme tou kvalifikovanou většinou, schválíme, ratifikujeme, to vám můžu říci hned velmi srozumitelně - dostali bychom se mimo principy právního státu, protože bychom zpřísněný režim pro tyto účely zakotvený v ústavě zneužívali, nadužívali ke schvalování dokumentů, které takovou proceduru nevyžadují. Čili z tohoto hlediska určitě postup, který bych nedoporučovala. A jestli si někdo z vás vzpomene, tak já jsem byla ta, která vystoupila při tom, když se zahajovalo jednání o projednání této smlouvy a řekla jsem pozor - za prvé diskontinuita, v tomto směru jsem se neztotožnila s vládní legislativou a myslím si, že i Senát by měl projednat znovu, i když je jenom obměňovaný třetinově a vlastně kontinuálně ta jeho existence na rozdíl od Poslanecké sněmovny pokračuje, takhle významnou smlouvu, nicméně současně jsem si kladla otázku, když oni to schválí kvalifikovaně, jestli my musíme také jít procedurálně tímto způsobem. Vycházejíc z naší ústavy, po prostudování příslušné materie, odborné literatury k tomu publikované docházím k závěru - a v tomto ohledu se zase naopak ztotožňuji s vládní legislativou - abychom mohli dojít k závěru, že tato mezinárodní smlouva podléhá režimu ratifikace podle článku 10a naší ústavy, tak by musela splňovat náležitosti, které nesplňuje. A v teorii se mi nejvíc líbí to kritérium obecnosti a aspekt časový, čili aspekt obecnosti, přenesení, aspekt časového omezení a tyto oba dva aspekty, hlediska, chcete-li, musí platit, aby šlo o ten zpřísněný režim, aby šlo o tu mezinárodní smlouvu, kterou musíme podrobit tomu přísnějšímu schvalovacímu režimu řízení.
Když bych teď přeskočila různé teoretické úvahy, tak dojdu k závěru, že je třeba zkoumat touto optikou zejména ty články 3, 7 a 8, kdy článek 3 stanoví povinnost zavést do vnitrostátního práva, nejlépe na ústavní úrovni, pravidlo vyrovnaných neboli přebytkových veřejných rozpočtů - už jsem se použila, že se tomu říká zlaté rozpočtové pravidlo - a pak jsou tady různé ekonomické požadavky na to, aby se to takto mohlo nazývat. A jisté zpochybnění by mohlo být pro ty, kteří si myslí, že by to mělo mít ten přísnější rámec, to nebo ta skutečnost, že zapojení jakéhokoli unijního orgánu, tady v tomto případě jde o Evropskou komisi, v rámci mezinárodní smlouvy, k níž nepřistoupily zatím všechny členské státy Evropské unie, je přesně ten moment, který by mohl navodit přenos pravomocí. Ale když se na to podíváme, ten článek 3 svěřuje Evropské komisi některé nové kompetence, které zatím platné unijní právo neupravuje. Je to ta kompetence navrhovat harmonogram směřování ke střednědobému cíli, potom společné zásady pro zavedení mechanismů nápravy, které mají smluvní strany zavést do vnitrostátního práva. A ten přenos pravomocí by mohl být eventuálně spatřován ve skutečnosti, že je Evropské komisi svěřena ve velmi široké míře pravomoc rozhodovat o obsahu rozpočtové kázně toho příslušného smluvního státu. Ale proti tomu - a myslím, že celkem velmi přesvědčivě - je jiná skutečnost, že totiž tu rozpočtovou pravomoc budou nadále vykonávat vnitrostátní orgány podle vnitrostátních právních předpisů, protože rozpočtová pravidla jsou zakotvena na vnitrostátní úrovni. Čili už vidíte, že na první pohled by to vypadalo, že ano, dochází, ale ve skutečnosti věcně, obsahově toto kritérium nemůže být naplněno, protože nedochází k přenosu pravomocí.
Pokud jde o článek 7, tak ten podle mého názoru také nepředstavuje přenos pravomocí, protože stanovisko právní služby Rady se už jednou vyjádřilo, že závazek smluvních stran zachovat se v průběhu postupu vedoucího k přijetí rozhodnutí Rady, který napomůže dosahování cílů hospodářské a měnové unie, aniž by došlo k porušení procesních pravidel stanovených v zakládacích smlouvách Evropské unie, tím nedochází k obcházení hlasovacího práva podle článku 126 Smlouvy o fungování Evropské unie. Naopak zde nadále platí ten režim jako v jiných mezinárodních smlouvách a nelze dovodit nikde z nějakého ustanovení, že by tady byla nějaká výjimka.
V této souvislosti tedy podle mého názoru můžeme i argumentovat, že v konečném důsledku, i kdyby se jednalo o změnu hlasovací procedury zakotvené v primárním právu, nelze, a to podle našeho ústavního práva, podle Ústavního soudu České republiky, uvažovat o rozšíření unijní pravomoci, neboť změna se týká pouze způsobu hlasování, nikoli toho postupu a samotného výsledku.
A konečně ještě bych mohla stejným způsobem nebo podobným způsobem argumentovat, pokud jde o článek 8, který rovněž nepředstavuje přenos obecné soudní pravomoci na Soudní dvůr v Evropské unii, ale vymezení jenom konkrétního okruhu sporů, kterými se bude moci Soudní dvůr Evropské unie zabývat, aniž by došlo k přenesení té obecné soudní pravomoci.
Čili zase není naplněna podmínka obecnosti přenesení pravomocí, jak jsem se o tom zmínila již dříve.
Čili závěr je, že tuto smlouvu z tohoto pohledu opravdu není snadné posoudit tak, abychom si byli jisti bez toho, že bychom ji nepodrobili relativně podrobné procesně právní a mezinárodně právní analýze. Jde o samostatnou mezinárodní smlouvu. Není závislá na existujícím smluvním rámci Evropské unie, byť ten samotný text smlouvy obsahuje řadu odkazů na primární i sekundární právo Evropské unie. Současně smlouva předpokládá, že při jejím provádění a aplikaci budou hrát unijní orgány důležitou roli, a to nás právě může mást, že dochází k přenosu některých pravomocí, ale ve skutečnosti k nim nedochází. Tam bychom skutečně museli prokázat, že takové přenesení pravomoci splňuje kritérium obecnosti a kritérium časové.
Myslím si, že pro zahájení případné debaty na toto téma by moje vystoupení mohlo skončit konstatováním, že jsem si téměř jistá, že pokud se teď v diskusi nebudou prezentovat jiné argumenty, které by vyvrátily ty závěry zčásti dosti teoretické ohledně charakteru této mezinárodní smlouvy sui generis a způsobu, jakým bychom ji měli schvalovat, můžeme dojít k závěru, že ji nemusíme schvalovat kvalifikovanou většinou a že hlavní důvod zůstává potvrzen a je jím absence přenosu pravomocí na jiné mezinárodní organizace, jak by to vyžadoval článek 10a naší ústavy. Pokud byste tam něco našli, já jsem tam samozřejmě našla takové náznaky, jde o naprosto marginální, nepatrný přenos pravomocí, který nic nemění na tom celkovém závěru.
Já bych skoro apelovala na nás, abychom skutečně zbytečně nezaváděli striktnější a přísnější režim tam, kde toho není třeba a v případě pochybností je možné se opravdu obrátit a nastudovat si ne moc bohatou českou tuzemskou literaturu, ale co do svých závěrů velmi fundovaně zpracovanou monografii a i judikáty Ústavního soudu, které lze cum grano salis aplikovat i na tuto materii.
Děkuji.
