Na své 26. a zároveň poslední schůzi v 9. funkčním období, která se konala od 22. října, se Senát mimo jiné zabýval také změnou zákona o veřejném zdravotním pojištění. Záměrem této novely bylo zrušení tzv. regulačních poplatků (s výjimkou poplatku za využití pohotovostní služby). Proti tomu jsem nic nenamítala, protože regulační poplatky jsem vždy považovala za nejméně vhodnou a z více různých důvodů velmi problematickou formu spoluúčasti pacientů na hrazení nákladů za léčbu.
V souvislosti s projednáváním této novely jsem ale cítila povinnost upozornit na jeden velmi závažný nedostatek našeho systému zdravotního pojištění, který souvisí s pobytovým režimem některých cizinců. Mám na mysli situaci vážně nemocných dětí z rodin cizinců z tzv. třetích zemí, tj. zemí mimo EU.
Přibližně před třemi týdny přinesly sdělovací prostředky zprávu o úmrtí čtrnáctileté dcery australských vědců, kteří jsou zaměstnáni v jednom z ústavů Akademie věd. Protože dotyčná dívka neměla trvalý pobyt na území ČR, nemohla být účastna veřejného zdravotního pojištění. Rodiče za ni museli platit pojištění komerční. Jeho limit ale nebyl tak vysoký, aby z něj bylo možné uhradit náklady na léčbu jejího závažného a nakonec bohužel i smrtelného onemocnění. Rodiče přišli o svou dceru a navíc jim zůstal milionový dluh. To je nepřijatelné jak z lidského hlediska, tak z hlediska opakovaně deklarovaného záměru přivést do ČR co nejvíce odborníků ze zahraničí.
Jestliže je vědec či vědkyně ze třetí země s trvalým pobytem v ČR nebo se zaměstnáním u zaměstnavatele v ČR pojištěncem veřejného zdravotního pojištění, je naprosto nelogické, aby pro členy jeho či její rodiny platil jiný režim. To opravdu nejsou podmínky, které by usnadňovaly internacionalizaci výzkumu u nás. Navíc je tu i ekonomické hledisko. Jestliže jsme s pomocí evropských fondů za desítky miliard vybudovali výzkumná centra, je třeba, abychom odstranili všechny zásadní administrativní bariéry, které mohou bránit zhodnocení těchto nemalých investic.
Nejde o problém, na který bych upozorňovala pouze já nebo jiní vědci. Jedná se o skutečně slabé místo české legislativy, kvůli němuž jsme sklidili kritiku také ze strany OSN. Jsem přesvědčena, že je třeba, abychom usilovně hledali řešení tohoto problému. Jednou z možností by mohlo být zrychlené udělování povolení k trvalému pobytu vědeckým pracovníkům ze třetích zemí i jejich nejbližším rodinným příslušníkům. Jakmile by totiž měli trvalý pobyt, stali by se ze zákona účastníky zdravotního pojištění.
O potížích dětí i jejich rodičů ze třetích zemí se zdravotním pojištěním v ČR jsem hovořila na jednání senátorského klubu ČSSD, které se konalo 21. října před schůzí pléna Senátu. Na můj podnět reagoval přítomný kolega senátor a ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu, Jiří Dienstbier, který vyjádřil vůli se věcí zabývat. Byla bych ráda, kdyby nejpozději do roka vznikla novela zákona, která tuto nepříjemnou záležitost vyřeší. Máme-li zájem přivádět do ČR špičkové vědce ze zahraničí, nesmíme jim ztěžovat rodinný život, ale naopak jim vycházet vstříc tak, aby v naší zemi působili rádi a neměli důvod od nás odejít.
