Nemalá část spoluobčanů tak čelí dalšímu záseku do kvality každodenního života. Je to pro ně událost významnější než velká mediální témata a všemožná vyjádření volených i dosazených představitelů, kteří stomii dosud sami nemají. Občané se stomiemi si svůj osud nevybrali, nýbrž žijí s důsledky nevítané operace, která jim však pomáhá přežít těžké nádorové nebo zánětlivé onemocnění. Naše domněle si konkurující zdravotní pojišťovny se opět nekonkurenčně semkly jako vždy, když jde o sestřih pojištěnců či poskytovatelů.
Plošně uplatňují velmi limitovaný seznam nejlevnějších položek, které uhradí, cenově stříhaný už loni, dražší hradit nebudou. Statečné firmy prý to do konce února pacientům vykryjí. Co bude pak, se neví. Ví se pouze, že po únoru bude březen. Kdybychom měli všichni těla stejná, břicha podobná a jizvy či stomie po operacích shodně tvarované, padla by nám pomůcka jednoho typu a těšili bychom správce pojistného spořivostí. Bylo by pak možná i chvályhodné, že pojišťovna platí jen pomůcku nejlevnější a jednotnou. Asi jako když velký předseda Mao ordinoval čínskému lidu jednotné šedivé uniformy. Jenže břicha, jizvy a otvory jsou různé a co padne pěti, nepadne šestému. Pomůcka pak netěsní, zlobí a není pomůckou, nýbrž nefunkční přítěží.
To přesto, že vše je podle legislativy a pravidel bdělých správců pojistného v pořádku. Pacienti pak ovšem reklamují nepomáhající pomůcku v nemocnicích a ambulancích, zlobí se na sestry, na lékaře, na systém. Zlobí se výrobci, že neprospívají, zlobí se skoro všichni, ač by se v normálním systému zlobit vůbec nikdo nemusel. Náš hodný pan ministr a lékař Leoš Heger se nezlobí, problém chápe, ale prý s ním nemůže moc dělat. Mohou za to pojišťovny, na které prý nemá pražádný vliv. Nutno jen připomenout, že pražádným vlivem vyměnil nedávno ředitele VZP, ředitelem VZP má teď svého dřívějšího zaměstnance ing. Kabátka, svého náměstka ing. Noska má předsedou správní rady a další dvě třetiny rady jsou instalovány koaliční většinou.
Takže kdyby pánové ze staré známosti společně vypili někdy v podvečer šálek čaje, probrali těžkosti života a shodli se, že pomůckou je pojištěnci pouze pomůcka, která vskutku pomáhá, aniž by ho společensky znemožňovala nebo doplácením ruinovala, bylo by v zemi i ve vztazích lépe. Nevím komu všemu věřit, že by rád konal dobro, ale nemůže. Určitě však věřím stomikům s otvorem v břiše, že prosakující, obtékající, nevhodná či cenově nedostupná pomůcka už není pomůckou, ale důvodem k zoufalství.
Doufám, že odpovědné subjekty se doberou rozumu a řešení už během února a ten pak vskutku nazveme Vítězným únorem pacientů, poskytovatelů i plátců ve věci stomických pomůcek. Neboť problém by nenastal, kdyby nebyl reformně spořivou aktivitou uměle způsoben. Jsou věci, na kterých šetřit lze a na kterých šetřit neradno. K těm druhým patří kontrola krvácení, kontrola nad obsahem trávícího a močového traktu, patrně i kontrola bludné úřední tvořivosti, která vede k neradosti. Jako onkochirurg, který musel během života provést i nemálo stomií, ač velmi nerad, vím, že individualizace při volbě stomických pomůcek je potřebou častou.
Nespraví-li to únor, nelze než nabádat stomiky, kterým reformně vnucená pomůcka nepomáhá, aby svůj obtékající problém přicházeli ukázat přímo do kanceláří ředitelů zdravotních pojišťoven, případně kanceláře nevinného pana ministra a jeho pojistného náměstka. Obtékající střevní obsah, demonstrovaný přímo u stolů neslyšících úředníků, by možná byl nejlepším argumentem pro nápravu sluchu a vyslyšení nutnosti rychlé úpravy norem, aby se potkaly se životem. Důstojnost života občanů kterékoli země se totiž měří více podmínkami péče o stomiky a jiné osudem postižené než důstojností projevů a televizních besed jejích představitelů.
