Německá kancléřka Merkelová zakončila svoji návštěvu Číny v červenci letošního roku přednáškou na známé univerzitě Tsinghua v Pekingu. Studentům mimo jiné řekla, aby pěstovali kritické myšlení, a dodala: „Jenom společnost, která je otevřená, pluralistická a poskytuje každému svobodný prostor, je – alespoň podle mého názoru – schopna se úspěšně rozvíjet.“ Předtím na společné tiskové konferenci s čínským premiérem Li Kche-čchiangem kancléřka připomenula, že „úspěšný hospodářský rozvoj a rozvoj lidských práv a občanské společnosti spolu úzce souvisejí“. Čínský premiér se nejen neurazil, ale odpověděl jí, že jeho země usiluje o vybudování právního státu a že má zájem vést s Německem dialog o lidských právech. Během úspěšné návštěvy kancléřky uzavřeli němečtí podnikatelé s čínskými kolegy nové kontrakty za více než 2 mld. eur. Kancléřka Merkelová v Číně říká to, co němečtí politici tradičně sdělují čínským představitelům. Politika SRN je jasná, Číňané to vědí, obchod se rozvíjí.
Český prezident Zeman naproti tomu neopomenul ujistit Číňany o tom, že plně chápeme, „že se není možné vměšovat do vnitřních záležitostí kterékoli země, včetně Číny“, což od něj nikdo nepotřeboval slyšet. K tomu dodal svoji už mezitím proslulou větu o tom, že nepoučuje o tržním hospodářství ani o lidských právech, ale že se přijel do Číny učit, jak „stabilizovat společnost“. Kdyby své vystoupení nezakončil vytažením plyšové hračky jako symbolu „jeho“ Česka, mohlo se snadno stát, že by jeho slova brali Číňané vážně. A to by nám nijak nepomohlo.
Půl roku předtím ministr zahraničí Zaorálek na návštěvě ČLR, kde mohl, opakoval, jak respektujeme suverenitu a územní celistvost ČLR a „politiku jedné Číny“, až museli čínští posluchači začít přemýšlet nad tím, že tomu tak ze strany ČR snad vždycky nebylo. Přitom bylo, žádnou jinou politiku jsme neměli, samostatný Tibet jsme nikdy neprosazovali a o suverenitě Číny jsme v žádném směru nepochybovali.
Čeští levicoví politici dělají chybu, která se nám nemusí vyplatit. Klekají si na kolena a přitom rituálně opakují věci, na které se jich nikdo neptá. Ve východních kulturách (ale vlastně v každé) je výsledkem nakonec jenom dojem slabosti a pocit pohrdání.
V posledních letech jsme důsledně zastávali politiku „jedné Číny“ a přitom intenzivně rozvíjeli s Taiwanem obchod a spolupráci v oblasti vědy a vzdělávání. Mluvili jsme o lidských právech i o Tibetu a přitom posilovali ekonomické vztahy s ČLR. Jen český export do Číny se za posledních sedm let zdvojnásobil, ze 14 na současných 32 miliard korun. V podpoře ekonomických vztahů je potřeba pokračovat, dokonce mnohem intenzivněji než dosud. Cesta k tomu ale není ta, kterou se vydala česká zahraniční politika.
Problém Tibetu je samozřejmě také módní záležitostí, dalajláma ikonou popkultury. Tibetskou vlajku vyvěšují lidé, kteří o Tibetu nic nevědí a v jeho politickém systému by zcela jistě nechtěli žít. To ale neznamená, že politika Číny v Tibetu je správná, že tam nejsou porušována lidská práva a že na to nelze upozornit. Navíc Čína není jen Tibet, zásahy do základních lidských práv a omezování názorových odpůrců se zde dějí a politici demokratických zemí na to poukazují. Věcně, důsledně, často, většinou bez přepjatého sentimentu, kterým se občas vyznačují české reakce.
Pro naši zemi by bylo nejlepší, kdybychom neměli zahraniční politiku „ode zdi ke zdi“, ale vyváženou, stabilní a prosazující naše národní zájmy. Tradiční součástí naší zahraniční politiky je důraz na základní lidská práva (zdůrazňuji slovo základní, nikoliv na sociální nebo ekonomická a kdoví jaká, s jejichž obnoveným katalogem přichází levice každé desetiletí...). Nemusíme kvůli tomu být ale přepjatí, místo jednání vykřikovat fráze, nebavit se s nikým, kdo nehraje podle našich not, ani podléhat kdejaké intelektuální hlouposti a módní vlně. Normálně, sebevědomě, přiměřeně naší velikosti a významu můžeme sdělovat svoji historickou zkušenost s totalitními diktaturami a své přesvědčení o tom, že lidská práva jsou univerzální a že demokracie a svoboda jsou správné. Nic tím neztratíme a naše ekonomické zájmy to nijak neohrozí. Hodit toto všechno najednou za hlavu – bezdůvodně nebo na základě nesmyslných důvodů – a začít se tvářit, že nám více záleží na tom, jak se budeme líbit Pekingu či Moskvě, povede k jedinému výsledku. Nebudeme mít tradiční spojence, kteří garantují naši bezpečnost, a nebudou si nás vážit ani v Pekingu, ani v Moskvě.
Na zahraniční politiku musíme hledět skrze její cíl a účel a tím jsou naše zájmy. Sentiment do mezinárodních vztahů nepatří. Stejně tak tam nepatří slabost, podlézavost a neznalost kultury jiných zemí. Protože to vše nám brání své zájmy hájit a prosazovat.
Položme si klíčovou otázku: proč chceme posilovat svoje ekonomické vazby z Čínou? Jsou dva hlavní důvody. Ten první je čistě ekonomický a všichni si ho uvědomujeme. Je to pro nás výhodné! Dovoz z Číny přesahuje ročně 185 miliard korun, náš export jen 32 miliard korun, bilanci vzájemného obchodu je dobré lépe vyvažovat. Druhý důvod je také ekonomický, ale současně je i politický. Ekonomické (a nejen ekonomické) vztahy s Čínou jsou dnes ve světě nutností. Kancléřka Merkelová to řekla docela výstižně: „Žádná otázka se dnes nedá řešit bez spoluúčasti Číny. (…) Pokud se Číně hospodářsky dobře vede, má z toho užitek celý svět“. Je v našem zájmu, v zájmu České republiky, rozvíjet hospodářské vztahy s Čínou.
Kdyby si pan prezident na závěr své cesty nespletl letadlo a kdyby nevykládal to, co mu zde možná jeho voliči věří, ale co je v mezinárodní politice nepřijatelné, byla by asi bilance jeho návštěvy mnohem příznivější. Je totiž dobře, že do Číny jel, že s sebou vzal podnikatele, že jim otevíral dveře na čínský trh, a to prostřednictvím kontaktů s reprezentanty čínského režimu, a dokonce i to, že se stavěl za zájmy konkrétních českých firem. Přesně tak se musí v zemích, jako je Čína, postupovat, protože bez podpory politické reprezentace mají naši podnikatelé mnohem těžší podmínky nebo se na trhu ani prosadit nemohou.
Situace pro zahraniční firmy není na čínském trhu jednoduchá. Příliv zahraničních investic dosáhl v srpnu svého čtyřletého minima (7,2 miliard dolarů za měsíc), zpomaluje se růst čínské ekonomiky, čínský protikartelový úřad vyšetřuje asi třicet velkých zahraničních firem, nadpoloviční většina zahraničních obchodních společností podle průzkumu americké obchodní komory v Číně uvádí, že se tam cítí méně vítány než v minulosti. O to důležitější je přímá podpora české vlády, a proto byla i správná cesta prezidenta Zemana. Jenom u toho nemusíme zbytečně pohřbívat naši zahraniční politiku, a přestávat tak být pro svět důvěryhodní.
