Vážení přátelé,
vánoční svátky jsou krásným obdobím, kdy většina z nás může být se svými blízkými. Věřím, že jste měli možnost prožít je spokojeně. Příjemnou součástí Vánoc je i to, že se na chvíli snižuje náš zájem o všední starosti, o pracovní záležitosti – a taky o politiku. Na těch pár dní je to určitě dobře. Na konci roku pak přemýšlíme nad tím, co přinese nový rok, co nás čeká, co chceme a můžeme udělat. K tomu patří i ohlédnutí za uplynulým rokem.
Rok 2018 byl plný politických událostí. Měnila se politická mapa, bouraly demokratické zvyky a tradice, překračovalo se jedno tabu za druhým. Skoro se nechce věřit tomu, co všechno jsme u nás stihli za jediný rok. Připomeňme si pár podstatných věcí.
Miloš Zeman byl na začátku roku znovuzvolen prezidentem. Mohl tak pokračovat mocenský pakt Zemana a Babiše. Premiér vládl bez důvěry s jednobarevnou vládou, objížděl republiku a sliboval všechno možné i nemožné. Jeho cílem bylo vládnout sám, sehrával ale mediální divadlo o vyjednávání a o tom, jak s ním nikdo nechce do vlády jít. Když se ukázalo, že souběžná podpora komunistů a SPD je příliš silná káva i v době, kdy už žádná tabu neplatí, tak přibral polomrtvou ČSSD. Sociální demokraté opustili všechna kritéria, která si pro vstup do vlády dali, a zcela se podřídili Babišovi. Argumenty o odpovědnosti, které při tom používali, jsou snad ještě pokrytečtější než vstup do vlády sám. Ale hlavní součástí vládní koalice se stali komunisté. Pevnou, jistou a za všech okolností podporující Andreje Babiše. V rámci jejich dialektiky asi není divné, že se k moci dostali ve chvíli, kdy dosáhli nejhoršího volebního výsledku v celé své historii. Ani to, že je k ní přivedl multimiliardář.
Když polokomunistická vláda v půlce roku vznikla, chvíli to už vypadalo, že bychom se opravdu mohli začít zabývat problémy České republiky. Mluvit o tom, jak využít historický ekonomický růst a rekordní příjmy do státního rozpočtu. Znovu to ale přebila nekonečná série problémů premiéra Babiše. Místo toho, abychom se bavili o investicích do infrastruktury, o reformě důchodového systému, o snižování daní nebo o tom, jak vrátit ČR mezi nejvyspělejší země na světě, řešili jsme premiérovy kauzy.
Největším testem pro politiky jsou samozřejmě volby. Ne průzkumy preferencí. Mnohé volební modely se navíc staly v poslední době tak nedůvěryhodnými, že dlouhodobá předpověď počasí vypadá proti nim jako jízdní řád japonských železnic. V demokratické politice je ale rozhodující, jak kdo dokáže uspět ve volbách. Podzimní komunální a senátní volby ukázaly, že ODS se vrátila mezi relevantní politické aktéry a profiluje se jako jasná a hlavně čitelná politická alternativa k polokomunistickému vládnímu bloku. Dokázali jsme jednoznačně vyhrát senátní volby a uspět na mnoha radnicích. S pokornou vděčností vůči voličům to považuji za velký úspěch a zejména za závazek a povzbuzení.
Ukázalo se, že hnutí ANO dokončilo svou proměnu v levicovou, etatistickou stranu a zcela ovládlo levou část politického spektra. Napravo získává dominantní postavení ODS. Ve středu se etablovali Piráti. Politická mapa se tak do jisté míry zjednodušuje.
Kdo by ale očekával, že po komunálních a senátních volbách se začnou řešit podstatné politické otázky, zmýlil by se. Opět se řešily především problémy Andreje Babiše. Ne kvůli novinářům a opozici, ale protože se objevují stále nová podezření a nejasnosti. Tak třeba se ukázalo, že premiérův syn byl s jeho zaměstnancem na okupovaném Krymu. Premiér si prý přál, aby „zmizel“ a nemohl se účastnit vyšetřování Čapího hnízda, kde patří spolu s otcem k obviněným. Byli jsme svědky poměrně nevkusného rodinného dramatu. Ale dozvěděli jsme se, že za to opět mohou všichni ostatní, jen ne Andrej Babiš. Jako vždy.
Premiér Babiš v nových poměrech přežije všechno. Věrní komunisté, zničení socialisté a jednolité osobní hnutí jsou toho zárukou. Když si už společnost zvykla na skandály kolem Čapího hnízda, ukázalo se, že proti premiérovi se nekoná „spiknutí“ jen u nás doma. Má mezinárodní rozsah. Soudí se s rodnou Slovenskou republikou, že nebyl agentem StB, ale soud ve Štrasburku to odmítl. Koncem roku řekl i Evropský parlament to, co každý normální člověk vidí: premiér ČR je v absurdním konfliktu zájmů, když jako největší agrární oligarcha a mediální magnát zároveň rozhoduje o rozdělování evropských agrodotací. Teď už můžeme jen doufat, že se mu na dotace pro jeho koncern nakonec nebudeme skládat úplně všichni, protože on přece nebude podnikat bez státní nebo unijní podpory, že ano.
Samozřejmě, skandály, kauzy a problémy se nevyhýbají žádné vládě. Většinou je důležitější, zda je vláda schopná, jestli něco dělá, zda investuje do budoucnosti, zda se věnuje důležitým reformám. Zvláště, když je plná „profíků, kteří to prostě udělají“. V praxi jsme si to mohli ověřit, když v prosinci dlouholetého ministra Ťoka zaskočil sníh při nezvládnuté rekonstrukci dálnice. To je tak neuvěřitelné, že to nemá ani smysl komentovat.
Mnohem závažnější je, že takto to vypadá téměř v každém resortu. Bez agendy, bez nápadu, bez řešení, bez plánu. A tomu bohužel odpovídá i rozpočet na příští rok. Je to obrovská škoda a promarněná šance. Současně se ukazuje, v jakém mentálním světě žije ANO: obědy zdarma, vlaky zdarma, vojenské zakázky přímým zadáním a schodkové rozpočty bez žádných podstatných investic.
Do nového roku jdeme s odhodláním pracovat a bojovat o důvěru v náš program a naší vizi. Předchozí volby ukázaly, že polokomunistické vládě ANO se dá konkurovat a je možné nad ní vyhrávat. To považuji za největší a nejpodstatnější politický vzkaz tohoto roku. Příští rok nás čekají volby do Evropského parlamentu, které budou snad nejdůležitější za celou jejich historii. My v ODS budeme usilovat o to, aby hlas rozumu byl co nejsilnější, aby ČR zastupovali lidé, pro které je v evropské politice na prvním místě Česká republika, nikoli dotace pro Agrofert.
Přeji vám, abyste příjemně strávili závěrečné hodiny končícího roku, a především dobrý vstup do roku 2019. Přeji vám v příštím roce splněná přání, zdraví a štěstí a samozřejmě taky radost!
PF 2019