Teroristé útočili na svobodu slova a projevu, kvůli rasovým a náboženským důvodům, s cílem šokovat a zastrašit Evropu a západní svět.

Mnoho politiků a komentátorů má nyní jednu starost: aby se hněv obyvatelstva neobrátil proti islámu. Islám a terorismus přece není totéž. Není. Jen teroristé se k islámu hlásí. Ve jménu islámu se v řadě asijských a afrických zemí rozpoutalo doslova peklo na zemi. Naší větší starostí, než aby si někdo náhodou nemyslel něco špatného o islámu, musí být to, jak zajistíme svoji bezpečnost a jak se budeme bránit.

Při pohledu na brutální teroristické útoky v Paříži musíme být otřeseni a šokováni. Neměli bychom být ale překvapeni. Někteří z nás varují před nebezpečím radikálního islámu už dlouho. Bez ohledu na to, kolik nepochopení u liberálně levicových intelektuálů a naivních nevzdělanců všeho druhu je s tím spojeno.

Vybírám několik citátů ze svých starších textů, protože jsou aktuální. Bohužel. Byl bych rád, kdyby nebyly a já se mýlil.

V roce 2007 jsem v knize Evropský mezičas napsal:

Rozvoj a posilování radikálních hnutí v islámských zemích má vliv na radikalizaci islámských komunit v západoevropských zemích, kde se nepodařilo integrovat druhou a třetí generaci přistěhovalců. Radikální islám naplňuje mnohá kritéria totalitní ideologie a reprodukuje tradiční totalitní metody získávání moci. Je potřeba kriticky zhodnotit účinnost metod, kterými se některým projevům islámského radikalismu bráníme. Jsou to totiž často tytéž neúčinné metody, které používaly demokratické země vůči totalitním hnutím v první polovině minulého století, než agresi těchto ideologií úplně podlehly, nebo byly vystaveny dlouhým a zničujícím válkám. (s. 90-95)

V roce 2010 jsem v knize Politika, jaká nemá být, napsal:

Jedním z velkých nebezpečí je radikální islám, který má řadu shodných rysů s totalitními ideologiemi. V budoucnosti nebudeme v této souvislosti čelit jen možnému vnějšímu ohrožení, ale i problémům s desítkami milionů neintegrovaných a západní civilizační hodnoty odmítajících muslimských obyvatel a také občanů našich evropských zemí. Přistěhovalci se stávají problémem, o němž všichni vědí, ale málokdo mluví. Pocit bezpečí je důležitý; je zvláštní, že jsme se smířili s tím, že pocit bezpečí úplně nemáme. Dříve či později, až nám to dojde, ho budeme znovu požadovat. Elementární bezpečí, ochrana našeho života a majetku, je něco, co stát musí zajistit – jak to udělat, jak komplexní (vnější i vnitřní) bezpečí znovu zajistit, to bude jednou z důležitých politických otázek zítřka. (s. 103-104, 139)

V září 2014 jsem v článku Naše válka napsal:

Čelíme mimořádně silné, brutální a agresivní ideologii, která už ovládá rozsáhlá území v Sýrii a Iráku. Lidé, kteří rádi poučují, ale ničemu nerozumí (znáte je určitě také), nám říkají, že se nás to netýká. „To si tam vyřídí na východě mezi sebou, maximálně se pustí do Američanů či Britů, co je nám po tom.“ Nad touto hloupou naivitou bychom se mohli pousmát, kdyby nás takový postoj dnes přímo neohrožoval. Britský občan Junaid Hussain bojující v řadách ISIS v Sýrii prohlásil, že „černá vlajka džihádu zavlaje nad Londýnem“. V řadách ISIS je řada „Evropanů“, jeho představitelé se nijak netají tím, že chtějí dobýt Evropu. Nikdo si nemůže myslet, že budou rozlišovat hranice, které jsme navíc uvnitř EU odstranili. Pro radikální islám není nikdo „mezi“, koho by tolerovali. ...terorismus „znamená uctívání Alláha, tak jak nám poručil“. Boj proti Islámskému státu je nutná obrana před terorismem a agresí, které by se nevyhnuly ani našemu území, pokud bychom dovolili organizacím jako je ISIS prostřednictvím teroru útočit na Evropu. A útočit chtějí a budou, pokud je neporazíme už teď na Blízkém východě. Toto není válka Američanů, Izraele nebo Saudské Arábie. Toto je bohužel naše válka. Naštěstí ji můžeme vést daleko od našich domovů. Ještě můžeme, dřív než bude pozdě.

K tomu dnes dodávám: Nemusíme žádnou válku vyhlašovat. Radikální islám ji vyhlásil nám, řadu let ji vede a čeká jen na příležitost, kdy rozšíří bitevní pole. Má jednu zbraň navíc: občany a legální přistěhovalce do zemí Evropské unie, naši sebevražednou tolerantnost, politicko-korektní neschopnost mluvit o zdrojích problémů a jejich rozsahu – a naši slabost. V Paříži neútočilo neznámé komando, útočili lidé, kteří žijí mezi námi, o jejichž názorech jsme věděli, které naše bezpečnostní orgány už měly v rukách.

Nebudeme-li pohlížet na radikální islám jako na ideologii, nepochopíme motivaci jeho stoupenců, ochotu v jeho jménu umírat, ale ani bojovou flexibilitu, které jsou schopni. Ten model ale přece z minulosti známe. Budou dělat „revoluční akce“, kde to jen půjde. Dokud je neporazíme, neodřízneme od zdrojů, nezničíme jejich základny a jeho stoupencům nezabráníme se volně pohybovat mezi námi. Možná vám to zní tvrdě a netolerantně. Je to ale určitě bezpečnější a inteligentnější, než dovolit teroristům nadále využívat velkorysých výhod naší liberální demokracie k tomu, aby nás mohli zničit.