1. Na jaře vláda zemi hermeticky uzavřela. Zavírání lidí ji šlo dobře. Díky tomu se první vlna de facto nekonala. Minula nás. Lidé přitom vzali hrozbu vážně. Šili roušky, respektovali bližní, vymýšleli inovace. Bylo to až dojemné. Kromě vlády. Ta se hádala, kdo má co koordinovat, nebyla schopna zajistit ani zdravotní pomůcky. Trn z paty (a nikoli zadarmo) ji vytrhla Čína. Když nás vlna minula, vláda se vychloubala. Doma i v cizině.
2. Léto nabídlo čas na oddych a přípravu na podzim. O viru jsme se leccos dozvěděli – že to není ani chřipečka, ale ani mor. Že tu s námi nějakou dobu bude a my se s ním musíme naučit žít. Že vývoj léků a vakcíny zabere čas. Že je nutné ochránit starší a zranitelné. A že na podzim přijde vir znovu – víc logicky v těch zemích, které nákaza na jaře obešla. Vláda oddechový čas zoufale promarnila. Nepřipravila trasování, testování ani chytrou karanténu. Hygienické stanice neposílila. Nemocnice na podzimní nápor nepřipravila.
3. Podzim začal ve znamení voleb. Vládní strany tlačily problém jako buldozer před sebou. Existenci druhé vlny dlouho popíraly. Veřejnost neinformovaly, data buď ani neměly nebo je záměrně tajily. Rady odborníků ignorovaly. V lidech vzbudily dojem, že o nic nejde. To vše jen proto, aby je to nepoškodilo ve volbách. Výsledek je tristní: Zisk 3, možná 4 hejtmanů (ze 13) a 1 senátora (z 27) pro hnutí ANO. Epidemiologická situace je nejhorší v Evropě. Babiš upřednostnil marketing a politikaření před vládnutím. Prohrál oboje.
4. Tváří v tvář hrozící katastrofě pak premiér vystoupil před národem a všechny obvinil. Opozici, odborníky i veřejnost. Sebe vynechal. Jako už mnohokrát dřív neprojevil ani stín empatie vůči druhým, ani vůli převzít osobní odpovědnost. Prý jen odkývne drakonická opatření, která připraví jiní.

Premiér je u konce s dechem. Hodil to na nás. A co my? Musíme se s tím popasovat – s ohledem na sousedy, bližní, zranitelné... Jiná cesta teď není. Ale nezapomene. A spočítáme mu to.