Dobrý den, dámy a pánové.
Bezpečnost, prosperita a svoboda – to jsou tři hlavní cíle, o které jsme vždy usilovali. Byli jsme to my, kdo prosadili pevné ukotvení naší země v sousedství, na Západě a v NATO jako záruky naší bezpečnosti. Byli jsme to přece my, kteří dláždili cestu naší země do jednotného evropského trhu jako zdroje našeho blahobytu. A byli jsme to my, kteří rozšiřovali prostor naší svobody – jak bouráním bariér pro volný pohyb lidí, zboží, kapitálu, služeb a myšlenek v Evropě, tak přenášením zkušeností s totalitním režimem a podporou těch, kteří bojují za svobodu a lidská práva ve světě.
Cíle naší politiky se nemění. Ale prostředky k jejímu prosazovaní musí zohledňovat reálné prostředí dnešního světa. To je dnes jiné než před dvaceti lety. Za prvé jsme svědky překreslování na mapě moci a vlivu ve světě. Amerika otevřeně přiznává, že v krizi na všechno sama nestačí. Rusko se probudilo z defenzívy a znovu asertivně prosazuje vlastní zájmy. Dynamicky roste síla a vliv Číny a Indie. Evropská unie naráží na meze prohlubování integrace i dalšího rozšiřování. Jen ztěžka a pomalu prosazuje reformy, které mají posílit její konkurenceschopnost ve světě.
Za druhé jsme denně konfrontováni s realitou globalizovaného světa, který znejišťuje některé tradiční a prověřené hodnoty. Schovat se do skrýše nemůžeme ani nechceme. Náš blahobyt je přímo závislý na míře našeho zapojení do světové obchodní výměny. Do konfliktu se ale dostávají principy svobody s požadavky na bezpečnost. Volný pohyb lidí a imigrace zejména z islámských zemí vytvářejí tlak na kulturní identitu naší civilizace. Nejen v důsledku nynější ekonomické krize sílí neblahé tendence k protekcionismu na národní a k sociálnímu inženýrství na evropské úrovni. A tváří v tvář tzv. novým výzvám – jednou je to globální oteplování a podruhé třeba prasečí chřipka – je nelehkým úkolem rozlišit mezi tím, co je důležité pro přežití naší civilizace a co je naopak jen projevem lobbingu nového eko-byznysu nebo farmaceutických firem.
A zatřetí, skončilo výsluní, na kterém jsme se vyhřívali dvě dekády po pádu železné opony. Pryč je doba, kdy jsme byli – nejen my Češi, ale celá střední Evropa – v módě a v centru pozornosti. Svržení vlády uprostřed předsednictví v EU pak uvrhlo pověst a obraz Česka přímo do stínu. Následky můžeme pociťovat ještě dlouho.
Hlavní otázka proto zní, co v této nové situaci dělat. Jaká má být naše odpověď? Především platí víc než kdy jindy, že postavení země navenek se odvíjí od toho, jak je silná doma. Prostě musíme si udělat doma pořádek. Musíme být, řečeno postaru, dobrými hospodáři a také dobrými vlastenci. Svou zemi máme rádi, a proto musíme rozumně nakládat s jejími veřejnými statky a zdroji. Nesmíme ale podvazovat – třeba vysokým zdaněním, malou vymahatelností práva a zbytnělou byrokracií – tvůrčí aktivity poctivých podnikatelů, kteří přispívají k našemu bohatství. Budeme-li mít pověst země líné, zkorumpované, byrokratické a zadlužené, země, která projídá svou budoucnost, nemáme šanci. Nečekejme od jiných žádnou solidaritu, pokud nedokážeme projevit vlastní zodpovědnost. Příklad Řecka nebo Maďarska varuje. Nikdo nám nic zadarmo nepůjčí a pokud ano, bude to jen za cenu, že ztratíme těžce nabytou suverenitu a nezávislost. Češi se nesmí stát v Unii občany druhé kategorie.
Za druhé si musíme neustále připomínat, že bezpečnost není samozřejmost. Díky členství v Severoatlantické alianci máme komfort nejvyšších bezpečnostních garancí v celé naší historii. O tyto garance ale musíme pečovat. Nic na světě není zadarmo. Jistě – naší spojenci neočekávají, že budeme hrát stejnou roli jako velmoci. Právem ale očekávají, že v akcích, na nichž se dohodneme, nebudeme sedět s rukama na klíně. Není možné jen těžit z výhod a nenést žádná rizika. Platí, že naši spojenci se k nám budou chovat stejně, jako my se chováme k nim. Prostě a jednoduše – musíme být spolehliví. Není možné zásadně měnit naše závazky vůči spojencům nebo utíkat z Afghánistánu podle toho, jak se ráno Jiří Paroubek probudí nebo jaký průzkum veřejného mínění si zrovna přečte nebo dokonce zaplatí. Stejně tak nesmíme podceňovat důležitost naší energetické bezpečnosti a nezodpovědným rozhodováním učinit z naší země hračku v cizích rukou. S Ruskem musíme a chceme racionálně spolupracovat, ale zároveň chceme a musíme zabránit tomu, aby nás nesvéprávná politika naší levice znovu dostala do pozice podřízeného vazala.
Za třetí – musíme investovat do své budoucnosti, do budoucnosti našich dětí. Moderní a dostupné vzdělání, investice do vědy, výzkumu a inovací, evropská reformní politika a obrana svobody proti sociálnímu inženýrství musí být naše odpověď výzvě, která přichází z Číny a Indie. Budoucnost naší země není ve větším počtu dělníků pracujících za čínské mzdy ani ve větším počtu montoven, které se sejně jen přelévají z jednoho koutu zeměkoule do druhého. Budoucnost naší země musí být ve vytváření podmínek pro růst dlouhodobých pracovních míst a vzniku inovativních firem s přidanou hodnotou. Konkrétních návrhů, co dělat, tu dnes zaznělo mnoho. Teď je třeba přesvědčit lidi, kteří půjdou k volbám.
Dámy a pánové, nemá cenu si nic namlouvat. Květnové volby nebudou o evropské ani zahraniční politice. Budou především o domácích tématech a o věrohodnosti těch, kdo je prezentují. Přesto v těchto volbách půjde o víc. Půjde také a především o to, jaké postavení, sílu a vliv si naše země v Evropě a ve světě vybuduje. Stojíme na pomyslné křižovatce a v letošních volbách půjde o to, zda příštích deset let budeme v pozice vazalů a prosebníků živořit někde na periférii, nebo zda budeme stát pevně na vlastních nohou a v bouřlivých dobách kompetentně kormidlovat naši zemi do budoucnosti. Hrůzná cesta – možná o 30 let zpět – nás čeká, když vyhraje levice. Ta pravá cesta nás čeká, když vyhrajeme volby my.
Rozejděme se proto dnes večer z Brna v jednotě a vítězné náladě. Kupředu pravá.
