Nedávno Zeman zaútočil na tzv. pražskou kavárnu, která ho stejně nikdy volit nebude. Když oslovil národ v Hovorech z Lán slovníkem hospody čtvrté cenové skupiny, mezi řádky poukazoval na to, že knížeti jeho „hovna“ a „kurvy“ procházejí. Jako by čekal, až někdo spustí starou písničku. Quod licet jovi, non licet bovi. Co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi. Pak by zasmečoval a nechal by národ bavit se tím, kdo je tady ten vůl.
Když se ovšem kýžený efekt nedostavil, Zeman v provokacích přitvrdil a masakr studentů na Národní třídě v listopadu 89 označil za pouhý incident. Dotkl se tím – opět zcela záměrně – jednoho z novodobých národních mýtů. Očekávatelný odkaz na Masaryka a jeho boj s rukopisy doplnil o dva dny později, při debatě se studenty na Právnické fakultě. To už bylo ale jasné, že si lidé nenechají ujít příležitost skandovat po 25 letech znovu „Miloše – do koše“ – tím spíš, když Milouš Jakeš Zemanovo prezidentství v předvečer výročí pochválil – a v pondělí vyrazili do ulic.
Pokud by se výše řečené týkalo běžného zápasu v ringu domácí politiky, dalo by se Zemanovo chování, když ne ospravedlnit, tak aspoň pochopit. Problém ovšem nastává v momentě, kdy se jeho provokace dotýkají postavení země v mezinárodním měřítku, a když si hlava státu bere své zahraniční partnery jako rukojmí svého domácího politického boxování.
Při mítinku na Albertově prezident zaútočil na demonstranty jako na zbabělce. Sám se postavil do role toho, kdo má odvahu. „Nebojím se vás, stejně jako jsem se nebál před 25 lety,“ kasal se z pódia. Své provokace tak povyšuje na hrdinství, přičemž se schovává za štíty. Tento model si vyzkoušel už při oslavě státního svátku, když své vyznamenané nohsledy Roberta Sedláčka nebo Filipa Renče umně schoval za štít s obrazem Winstona Churchilla. Tehdy šlo jen o štít ukovaný ze zasloužené glorioly muže, který je už 50 let na onom světě.
Nyní si Zeman pro svou osobní ochranu pozval jako živé štíty prezidenty všech sousedních zemí. Dalo se čekat, že aspoň jedno z mnoha letících vajec mine svůj cíl. Trefu dostal německý prezident Joachim Gauck. Zeman se mu žoviálně omluvil, že to vejce nemířilo na Berlín, ale bylo určeno „jemu“. Ve vojenské terminologii se tomu říká kolaterální zásah. Myslím, že tento příběh názorně ukazuje, že ač se náš prezident zaklíná odvahou, důvody k vážným obavám musíme mít my, kteří obýváme tuto zemi.
Máme ještě v živé paměti, jak si z modrých přileb OSN dělali živé štíty islámští radikálové nebo srbští četníci. Bylo to hnusné a nemravné, ale nějak se to dalo pochopit, neboť tihle zbojníci po to všem, co napáchali, už neměli vlastně ani na vybranou. To ovšem není případ českého prezidenta.
Když Zeman v rozhovoru pro čínskou televizi vysvětloval, že se do Pekingu přijel učit, jak stabilizovat vlastní zemi, mnozí u nás se logicky ptali, zda to znamená, že chce doma budovat policejní stát. Nyní to vypadá, že svými kousky může tento stát brzy dovést na práh zbytečného konfliktu. Je proto nejvyšší čas mu jasně sdělit, že jsou věci, které nejsou dovoleny ani prezidentovi, ani volovi.
