Svoboda projevu i vyjadřování – tedy právo nejen svobodně říkat a psát, ale i přijímat, vyhledávat a šířit informace – je základním lidským právem, které je garantováno jak mezinárodními pakty, tak ústavami všech demokratických států. Je to hodnota, o kterou nesmíme v žádném případě přijít. Bez svobodné výměny informací, názorů a argumentů by společnost zakrněla. Svoboda projevu je jako kyslík v atmosféře. Přijdeme-li o ni, udusíme se.
Zároveň je ale zjevné, že tato svoboda není absolutní, že při uplatnění ve společnosti naráží na určité hranice. Končí tam, kde ohrožuje životy a zdraví druhých nebo se dostává do zásadního střetu se zájmem na bezpečnosti a obraně státu a mravnosti ve společnosti. V každé civilizované společnosti jsou tyto hranice přesně vymezeny v trestním zákoníku. Příkladem budiž podněcování k násilí, rasismu, podpora terorismu nebo šíření pornografie. To vše je dostatečně ošetřeno zákony i u nás a nevidím důvod k tomu, abychom trestní zákoník rozšiřovali. Svobodná a sebevědomá společnost musí být schopná ustát i šíření takových informací, které znejišťují, šokují nebo třeba i někoho „zraňují“, protože mnohokrát v minulosti právě takové informace společnosti i lidem pomohly. Jejich cenzura je nepřípustná.
2) Jak se díváte na současné snahy umlčovat odlišné názory a diskriminovat, případně kriminalizovat, jejich nositele pod záminkou „boje proti dezinformacím“? Lze chystaná opatření české vlády srovnávat s dobou normalizace nebo je to za vlasy přitažené podobenství?
Pohlížím na ně s velkým znepokojením. Vadí mi tzv. cancel culture i přemíra vynucované politické korektnosti, která vede ke strachu se svobodně vyjadřovat, k autocenzuře a k umrtvení společenského života. Nebudeme-li tomu rozhodně čelit, hrozí, že lidé budou zas mluvit jinak doma a jinak na veřejnosti, což byl – ano – jeden ze znaků, který kdysi charakterizoval život v komunisticky normalizovaném Československu. Pokud jde o záměr zákona na boj proti dezinformacím, který prosazuje ministr Rakušan z hnutí STAN, tak otevřeně říkám, že jsem k němu velmi skeptický a varuji před jeho unáhleným schvalováním. Je to hra s ohněm, která nedopadne dobře. Ano, umím pochopit, že se stát chce bránit proti propagandě a hybridním operacím ze strany Ruska, které zahájilo agresivní válku proti nezávislé Ukrajině, tím spíš, když my (zcela správně) onu napadenou Ukrajinu vojensky i humanitárně podporujeme a tím se stáváme i účastníky konfliktu. Velmi ale varuji před tím přijímat nějakou obecnou normu, která bude kriminalizovat dezinformace jako takové a zároveň vymýšlet schémata, jak finančně podporovat vybrané nevládky nebo média, která to budou uvádět na správnou míru.
Co jsou ty „dezinformace“? Kdo a jak je definuje? Kdo je bude cenzurovat? A nehrozí, že pak bude stíhán za názory i člověk, který třeba prohlásí, že se má s Ruskem vyjednávat, že nesouhlasí s přijetím eura, že proticovidové vakcíny mohou mít nežádoucí účinky na těhotné ženy, nebo že Green Deal není tou nejlepší strategií, jak se vypořádat se změnou klimatu? Takové umrtvování užitečné politické diskuse by podle mě mělo jen zhoubné důsledky.
3) Má stát bránit šíření nepravdivých informací jinak než pravdivým informováním občanů? Kdo má určovat, co je pravdivá a nepravdivá informace?
Začnu trochu filosoficky: Co je to pravda? Tak se Ježíše kdysi ptal sám Pilát. Takže doufám, že se nedožiju situace, kdy tu nějakému úředníkovi svěříme kompetenci určovat, co pravda je a co není, když i sám nejvyšší římský místodržící podle nejslavnější a nejmoudřejší knihy na světě takovou kompetenci odmítl a přenechal rozhodnutí lidu… Kdo je majitelem pravdy? Hodně se dnes mluví o vědě, ale přece na začátku každého vědeckého bádání stojí pochybnost, hypotéza, nikoli jistota. Ve filosofii je pak vrcholem poznání ono sokratovské: „vím, že nic nevím…“ Drží tedy někdo z nás smrtelníků trvale pravdu ve svých rukou? Nebo se spíš ona „pravda“ vyjevuje až v oněch nekonečných disputacích a my si jí jen tak na okamžik lehce dotkneme, aby nám zas rychle utekla skrz prsty pryč?
A teď prakticky. Stát a společnost mají nástroje, jak se bránit před dezinformacemi. Dáváme ročně nějakých 9 miliard do veřejnoprávní televize a rozhlasu. Tak nechť ten veřejný zájem reprezentují tyto instituce (a pokud to nedokážou, tak je zrušme a vytvořme nějakou náhradu). Na úrovni mainstreamových médií to myslím stačí. Pak je tu EU, která si začíná nárokovat také roli, ačkoli v regulaci mainstreamových médií EU žádnou svěřenou kompetenci nemá, jak nedávno potvrdila i Evropská federace novinářů. Věra Jourová přesto říká, že pracuje na nějakém evropském mediálním zákoně. Dokonce, jak se sama vyjádřila, to bude chtít schvalovat formou nařízení, což znamená, že by do toho parlamenty členských států nemohly vůbec promluvit. Doporučuji proto zbystřit pozornost. Poslouchal jsem ji nedávno v rozhlase a naskakovala mi z toho kopřivka.
Je tu ale oblast, která si regulaci zaslouží, včetně možné role EU. Zatímco svoboda slova i její limity jsou v offline prostředí regulovány dostatečně, v online prostředí, na internetu a sociálních sítích, jsou díry. Určitým nakročením byl vloni schválený zákon o digitálních službách. Ten ale nevyřešil problém, zda platformy, které provozují sociální sítě, jsou jen potrubí, kterým informace proudí, anebo jsou i redakcemi, které regulují obsah. Evropská regulace nakročila k širšímu pojetí, ale zdaleka nevyřešila problém, jak se uživatel může účinně hájit, když mu majitel a správce sítě jeho sdělení cenzuruje, aniž by to mělo oporu v zákoně. Neboli potřebujeme řešit, jak garantovat právo na informační svobodu proti svévolné a politicky motivované cenzuře, jaká se například ukazuje v USA v aféře kolem Twitter Files.
