Je zajímavé, že ani HN, které zatím – na rozdíl od jejich slovenské „sestry“ – do mediální části Babišova impéria nepatří, se nad tímto záměrem nijak nepozastavují ani ho nekritizují. A jejich redaktorka Marie Bastlová, kterou si ještě pod dívčím jménem Valášková pamatuji jako ostrou novinářku, se v pondělním velkém rozhovoru s Babišem pro tentýž deník v téměř přátelské konverzaci nad tím, co je a co není v politice střet zájmů, na tu banku ani nezeptala.
Ostatně už delší dobu to vypadá, že HN Babiše protěžují. Ilustrativní jsou třeba audity Jana Macháčka. Vrcholem byla ovšem letní třístránkové promo na otevření jeho restaurace ve francouzském Cannes. Kdybychom něco takového četli ve Forbesu, nedivili bychom se. Ale představa, že třeba německé vydaní listu The Financial Times udělá takovou bezplatnou propagaci Fritzi Stronachovi (rakouskému magnátu s politickými ambicemi), je skutečně úsměvná. Andrej Babiš nedávno od Zdeňka Bakaly koupil ztrátovou slovenskou Economii a teď to málem vyzerá, jako by se mu její česká „sestra“ (stále ve vlastnictví Bakaly ) snažila tento nevýhodný obchod kompenzovat. Jeden přeci nikdy neví, kdy se může Babišova stoupající hvězda a její pomoc hodit, zvlášť když je Bakala dnes ve vážných potížích…
Řídit stát jako firmu…
Andrej Babiš nám opakovaně tvrdí, že jde do politiky, ale politikem se stát nechce. Stát prý chce řídit jako firmu. Stejně jako řídil a řídí svůj Agrofert. Co z toho pro nás občany této země vyplývá? Že se ve svém úsilí o monopolní postavení nezastaví před ničím? Již dříve dosáhl Babiš monopolu ve výrobně-obchodním zemědělském a potravinářském sektoru i ve zpracování biopaliv. Celý tento byznys je přitom postaven na dotacích z veřejných zdrojů. Tento týden posílil dominanci i v dřevozpracujícím průmyslu, když mu antimonopolní úřad posvětil převzetí krachujícího Lessu podnikatele Mičánka, kdysi jedničky na trhu. Když měl dříve s ÚHOS nějaký problém, neváhal ho řešit konspirační schůzkou s jeho ředitelem (tehdy jím byl dnešní ministr vnitra Martin Pecina) někde na parkovišti u benzínové pumpy.
Nyní finanční žralok expanduje i do veřejného sektoru. Nakupuje si média a internet a dozvěděli jsem se, že by rád i televizi. Noviny 5+2, což je první periodikum, které si pořídil, se před volbami změnilo v pustou propagandu, která s novinařinou nemá nic společné. Přes reklamu a možné dohody o rozdělení vlivu fakticky ovlivňuje i ostatní média. Zbytek práce dokončí autocenzura samotných novinářů, protože ve světě, kde tištěná media nedokážou konkurovat internetu, se dnes každý v branži bojí o práci.
Založil si politické hnutí, s nímž jde do voleb, a platí si kandidáty na jeho listině. Námitky, že jde o nesourodý slepenec, v klidu odráží, že to je holt riziko podnikání. Ví totiž, že jako „generál“ má dost peněz na to, aby své “vojáky“ držel v hrsti tak dlouho, jak potřebuje. Platí si populistickou kampaň, která dělá ze všech konkurentů neschopné podvodníky a zloděje. Preference rostou, vidina moci se blíží. Zbývala odpověď na otázku, proč to všechno dělá, když se politikem stát nechce.
Cílem je mít banku
Teď už tu odpověď známe. Babiš jde do politiky, protože mu v portfoliu jeho majetku chybí banka. K ní potřebuje licenci a tu může vydat jedině stát. Propojení mocensko-finančního monopolu se tím uzavře. Stát – informace -banka – výroba. Hurá na cestě zpět od demokracie k nejen bankovnímu socialismu, nabízí se ironická poznámka, kdyby nešlo o hodně. Podmínky k tomu budou po volbách příznivé. Pomůže ČSSD, která má vytvoření jakési „české“ banky ve svém programu, i komunisté, kterým Babiš na venkově dává práci.
A nepůjde o střet zájmů? S tím si Babiš hlavu nedělá. Ve zmíněném rozhovoru odráží otázky s bohorovným klidem. V čele Agrofertu dál zůstane, přece „nebude dělat z lidí idioty“ tím, že by ho „jako ostatní“ na oko prodal nebo převedl na někoho jiného. A pokud by se dostal do vlády, nebude podle svých slov usilovat o křeslo ministra zemědělství, kde by ke střetu mohlo dojít, ale o post ministra financí, kde ho nevidí. Na otázku, že i v takové pozici bude ovlivňovat věci spojené se svým byznysem, pak odpovídá, že „ s tím nejde nic dělat, tak to prostě je, pokud by tento stát byl funkční, tak bych do politiky nešel.“ Vzorem, který si bere za příklad, je mu gruzínský-ruský oligarcha a dnešní premiér Gruzie Bidzina Ivanišvili. Na závěr ještě dodává, že on jaksi dopředu říká, o co mu jde, a jak to bude, „teď mohou rozhodnout občané.“
Necháme se oblbnout?
Chtělo by se věřit, že čeští občané se tu nenechají oblbnout, ale máme vážné důvody ke skepsi. Část podnikatelů zřejmě věří, že Babiš zabrání socialistům zvýšit daně. Veřejnost právem kritizuje často nepřípustné propojování politiky s podnikáním, ale iracionálně reaguje tak, že adoruje příchod velkopodnikatele do politiky, který do ní míří proto, aby si touto cestou realizoval své zájmy.
Budoucnost ukáže, ale poučení z minulosti je na místě. ANO bývá často srovnáváno s Věcmi veřejnými. Pamatuji se v této souvislosti, jak mě na jaře 2010 osobně a nezávisle na sobě vysvětlovali Pavel Telička a Josef Zieleniec, dva nepochybně inteligentní lidé, že Vít Bárta sice v „těch kostkovaných kalhotech vypadá trochu divně“, ale je to „slušný člověk z dobré pražské rodiny, který nekrade a kterému se dá věřit.“ Jaká pak byla realita, jsme všichni viděli. Josef Zieleniec od Bárty slíbené ministerstvo nedostal, takže si už dává pozor a Babiše nepodporuje. Naopak Pavel Telička měl za Bárty jako klienta ministerstvo dopravy a tak mu zřejmě nic nebrání, aby teď naskočil do stáje ANO.
Jenže pro většinu českým smrtelníků se s příchodem ANO žádné světlé zítřky nechystají. Babiš podpoří koalici socanů a komoušů, dostane za to svou banku a ostatním zůstanou jen jeho gumové rohlíky a česká demokracie na kolenou. Pán Bůh s námi.
