já bych vás chtěl seznámit se svou reakcí na odpověď pana premiéra Andreje Babiše na moji interpelaci ve věci energetické bezpečnosti České republiky. Svou reakci uvedu citací toho, co pan premiér řekl letos v lednu v Právu. On řekl, nenecháme si od Evropy vnucovat věci, které by měly ohrožovat naše hospodářství. Určitě se nenecháme strhnout fanatickým zelenými opatřeními, která by ohrožovala náš průmysl. To se radši budeme soudit a budeme se v nejhorším dohadovat o sankcích.
Tak musím říci, že odpověď kterou panu premiérovi připravili jeho podřízení, v žádném případě toto jeho rozhodnutí nějak nereflektuje. Autoři těch odpovědí se zřejmě na tu problematiku dívají úplně jinak, i když pravdou je, a to bych uvedl jednoduchým číselným údajem, zatímco tady mluvíme o solárním tunelu, který by měl dosáhnout výše 1 bilionu korun, tak z těch dalších kroků, při naplňování zeleného údělu, by to naši zemi stálo možná 3, možná 5 bilionů korun.
A tahle svá tvrzení nemám nějak nepodložena, ale vycházím z toho, co řekl na konci prosince loňského roku náměstek ministra průmyslu a obchodu pro energetiku René Neděla. On řekl, počítali jsme na kolik nás vyjde splnění cílů podílu obnovitelných zdrojů do roku 2030, včetně energetické účinnosti to vycházelo na 3 biliony. Tedy 1 bilion, to je ten dotační titul na obnovitelné zdroje a ten bude ještě deset let dobíhat, a 2 biliony podle náměstka Neděly pak připadají na energetickou účinnost.
Dámy a pánové, já bych si teď dovolil postupně ty odpovědi analyzovat. První moje otázka se týkala počtu fotovoltaických elektráren, plochy panelů, instalovaného výkonu, kapacity případných bateriových úložišť, která by se dala umístit a) na střechy rodinných domů, na nevyužívané plochy po ukončené těžbě, a jak velké náklady v podobě investic by to přineslo.
Musím konstatovat, že odpověď na moji první otázku se neopírá o žádné konkrétní výpočty, které by provádělo samo Ministerstvo průmyslu a obchodu, ale pouze o materiály, vypracované pro lobbistická sdružení, kterými jsou Solární asociace a Česká fotovoltaická asociace. První o sobě na webu píše, že je největší profesní sdružení podnikatelů v solární energetice a dalších příznivců fotovoltaiky, a to druhé sdružení pak, že cílem činnosti spolku je obecně prospěšná činnost, spočívající v prosazování a rozvoji využívání fotovoltaické energie, jakožto obnovitelného přírodního a ekologického zdroje energie. Čili to hovoří za vše, jaké zdroje použili ti, kteří navrhovali panu premiérovi odpověď na moji otázku.
Nyní tedy, co nám říkají čísla, která můžeme v odpovědi pana premiéra vidět. Střešní plochy rodinných a bytových domů mají podle nich potenciál ve výši 4 500 megawatt-peak. Megawatt-peak nebo kilowatt-peak je jednotka výkonu solárního článku nebo solární elektrárny při, řekněme, standardních, možná lépe řečeno optimálních podmínkách, když tedy svítí sluníčko a je teplo.
Další, ostatní budovy, veřejný sektor, budovy služeb, průmyslové, dokonce skýtají možnosti dalších 7 300 megawatt-peak instalovaného výkonu, tedy dohromady celkem nějakých 12 tisíc megawatt-peak, což bych označil jako variantu jedna. A to by odpovídalo dodávce 12 milionů megawatthodin, tedy 12 terawatthodin, protože podle zprávy Energetického regulačního úřadu za rok 2018 je roční měrná dodávka fotovoltaické elektrárny 1 tisíc megawatthodin na instalovaný megawatt-peak, což tedy podle naší analýzy, těch 12 terawatthodin bylo zhruba 14 procent výroby elektřiny v roce 2018. Odhad instalovaného výkonu fotovoltaiky na brownfieldech je ve výši 600 megawatt-peak, což je číslo ve výši necelých 5 procent a nebudeme tedy se jím příliš zabývat.
Odpověď se odvolává na studii firmy ENACO, která uvádí trochu jiné údaje. Podle nich je odhad celkového potenciálu v roce 2045, ke kterému se mnohé úvahy vztahují a který vychází z předpokladu, že by ten trh byl saturován ne všemi objekty pro bydlení, ale jejich zhruba 50 procenty, tam, kde se lidé mohou rozhodnout, zdali chtějí nebo nechtějí si dát na střechu fotovoltaické panely, a u 70 procent u ostatních objektů, tam, kde by stát mohl možná autoritativně rozhodnout a jenom technické podmínky by bránily případné instalaci.
Toto by znamenalo instalaci výkonu 7 500 megawatt-peak, což je pro mě varianta B. Zda je tento odhad reálný nebo není, zda je jenom zbožným přáním, nechme stranou, ale i kdyby se jej podařilo naplnit, tak by nám v tom roce 2045 fotovoltaické elektrárny dodávaly zhruba 9 procent výroby elektřiny v roce 2018. Ta byla takřka rekordní, dosáhla u nás 88 terawatthodin, což je takové vztažné číslo, udávající každému laikovi zhruba význam té jednotky terawatthodina. Takových terawatthodin ročně u nás vyrobíme a z větší části spotřebujeme 88.
Odhad pro rok 2050 udává spotřebu 83 terawatthodin čili můžeme vycházet z toho nižšího údaje, ať jsme v tomhle, řekněme, korektní. A když provedeme jednoduché výpočty, reflektující dnešní realitu, a to už je naše reakce, tak pokud bychom všechny obydlené rodinné domy - a podle Českého statistického úřadu z roku 2011 je jich zhruba 1,5 milionu - instalovali dneska nabízenou fotovoltaickou kapacitu, fotovoltaickou energetiku, z prosince 2019, instalovaný výkon na střechu je 4,75 kilowatt-peak, baterie by měla kapacitu zhruba 7,2 kilowatthodin, cena je odhadována ve výši 335 tisíc korun. A pokud bychom něco podobného taky instalovali na všechny obydlené bytové domy nebo na paneláky, těch je zhruba 200 tisíc, pak bychom dostali instalovaný výkon ve výši 12 tisíc megawatt-peak a potenciál dodávek zhruba 14 terawatthodin, což zase je 15 procent výroby elektřiny z roku 2018.
Stálo by to, po přepočtu těch investičních údajů, které jsem uváděl, zhruba 840 miliard korun, vycházejíc tedy ze současných, reálných cen na trhu. Kdybychom tedy vycházeli podobně jako firma ENACO z určité padesáti-, zhruba, pětiprocentní saturace, když bychom zprůměrovali těch 50 a 70 procent, dostali bychom tedy zhruba poloviční částku, 450 miliard korun, kolik by to vyžadovalo.
Daleko závažnější ovšem je to, co není zmíněno v odpovědi, dá se ve studii také najít. To už autoři odpovědi nenašli. Pro ilustraci několik citací z kapitoly 6.2 Scénáře ekonomického potenciálu fotovoltaické energetiky.
Z výsledků ekonomické analýzy instalace střešní fotovoltaiky je zřejmé, že ani pro jednu z analyzovaných kategorií odběru není instalace střešní fotovoltaiky ekonomicky vhodná, říká na straně 36. Na straně 38 potom: Z citlivostní analýzy vyplývá, že kladnou výnosnost, tedy nenulové IRR - internal rate of return, asi návratnost té instalace, jsou schopny produkovat střešní fotovoltaiky až při využití vyrobené elektřiny ve vlastní spotřebě ve výši 90 až 100 %, což znamená malý instalační výkon, tedy zhruba 0,5 až 1 kilowatt-peak. Čili přeložíme-li to do nějakého srozumitelného jazyka, bez státní dotace jsou investice do střešních fotovoltaik s výjimkou těch nejmenších, tedy vyrobit - spotřebovat, nenávratné.
Jak je to dál s těmi dotacemi, nám říká ten materiál o pár stránek dál. Pro realizaci plného technického potenciálu střešní fotovoltaiky a při realizaci o průměrném výkonu 4,5 kilowatt-peak by bylo nezbytné zavést investiční dotace ve výši 33,6 tis. Kč na kilowatt-peak. Výše uvedená dotace však nezaručuje optimální využití vyrobené energie. V případě, že by byl kladen důraz jak na podporu rozvoje střešních fotovoltaických elektráren a využití jejich potenciálu, tak i na optimální využití vyrobené energie, je nutno podporu cílit optimálně na dimenzované systémy ve výši 2,5-3,5 kilowatt. Čili zase optimální, v uvozovkách, by bylo podporovat zdroje s instalovaným výkonem o 30 % menším, nežli jak se uvažuje ve výpočtech, což by znamenalo, že by naše plánované dodávky nebyly ani těch 12-15 %, ale klesly by až na 5-7 %.
Vyjdeme-li z údajů, které uvádí firma ENACO dál, kdy maximální výše jednotkové dotace by měla činit u bateriových systémů 55 tis. korun na kilowatt-peak a u ostatních 30 tisíc korun na kilowatt-peak, tak předpokládáme roční instalace ve výši 50 megawatt-peak a tady by to znamenalo, že by dotace včetně bateriových akumulačních systémů znamenaly 2 mld. korun ročně.
Pokud to porovnáme s tím, co dá vypočítat z údajů na stejné straně, měly by přijít státu příjmy z této činnosti ve výši 700 mil. korun za rok. Počítá se tedy zhruba s DPH ve výši 500 mil. korun jako jedna z příjmových položek, daň z příjmů montážních firem, které by realizovaly ty investice, 64 mil. korun za rok a vzniklo by tím nových tisíc pracovních míst s průměrnou mzdou 38 tis. korun, což by znamenalo roční odvody 120 mil. korun. Tedy odečteme-li ty předpokládané náklady a výnos 700 mil., tak je pořád ztráta 1,3 mld. korun za rok, což tedy samozřejmě není žádná dobrá, pozitivní zpráva. Opět nám tady hrozí, že bychom se dopustili stejné strategické chyby jako před deseti lety, kdy se schvalovala podpora velkých solárních parků, a ty nás ročně stojí, jak víme, 30 mld. korun a do roku 2030 stát budou, až tedy dosáhnou bilionu korun, jak už jsem o tom mluvil.
A výsledek? Ten tedy není bohužel žádný. Podle údajů Energetického regulačního úřadu za rok 2018 dodaly fotovoltaické elektrárny pouhá 2,5 % vyrobené elektřiny, a to tedy převážně v době, kdy jí bylo potřeba nejméně. Odborník na stabilitu rozvodné soustavy by řekl: více škody než užitku. Přepočteno na osobu, každý občan by byl okraden o 100 tis. korun, aniž by to znamenalo nějaký význam pro životní prostředí nebo ekonomiky.
Tedy porovnání fotovoltaiky a dalšího takového alternativního zdroje, podle mého názoru bezemisního, tedy jaderného zdroje, tak můžeme po jednoduchých výpočtech dojít k tomu, že při té variantě A, kdybychom realizovali dodávky ve výši 12 terawatthodin, u varianty B by to bylo 7,5 terawatthodiny a u té naší varianty C, jak jsem říkal, opět 12 terawatthodin, tak by to stálo postupně 540, 338, případně 840 mld. korun, což by při realizaci, při vložení těchto peněz do jaderné energetiky přineslo v té první variantě 31 500 megawatthodin, tedy 31,5 terawatthodiny. A já tady budu počítat s takovým jakoby stoprocentním polštářem, protože vždycky všichni říkají, když předpokládáme, že ten megawatt v jádře stojí 120 mld., že to bude dražší, tak navrhuji to ještě všechno buďto násobit, nebo v tomhle případě dělit dvěma, tak máme 15 terawatthodin. V případě pak toho našeho realističtějšího docházíme k 24 terawatthodinám realizované roční výroby energie z jádra versus náklady na budování fotovoltaických elektráren. Čili určitě to jádro je neskonale efektivnější. V podstatě to vychází, že bychom za ty investice, které bychom řekněme utratili podporou té fotovoltaiky, mohli budovat dvě temelínské, v tuto chvíli fungující nové jaderné elektrárny, dva nové Temelíny. Otázka je kde. Ale to je prosím druhá věc, tedy teď spíš pracujeme s čísly, tak jak v té studii máme. Takže, dámy a pánové, to by bylo k té první otázce.
Druhá otázka je neméně zajímavá. Ptal jsem se, jak by to všechno vypadalo u větrných elektráren. Ta odpověď sice odkazuje na závěry dokumentu, který nechal zpracovat Ústav fyziky atmosféry Akademie věd, ovšem opět jsou tam hodnoty čerpány z materiálu lobbistického sdružení Komory obnovitelných zdrojů energie, který má název Analýza větrné energetiky České republiky z roku 2015. Tady jsou uváděny dvě hodnoty pro rok 2050, a to jednak konzervativní scénář pro větrnou energetiku ve výši 3 100 megawattů instalovaného výkonu a pak jakýsi optimistický scénář ve výši 5 800 megawattů instalovaného výkonu. Správně je v té odpovědi poznamenáno, že tato čísla vyjadřují technický potenciál a neodpovídají sociálně ekonomickému potenciálu, tedy vlastně otázce, jak se k tomu bude stavět veřejnost, jak tedy bude trpět ty větrníky ve svém okolí, případně jaké na to budou zdroje.
Kdybychom tento nárůst chtěli realizovat pomocí jednoho z největších zařízení, které dnes používáme pro vnitrozemské instalace, nikoliv tedy ty mořské, jako to mají Němci například, ale u nás žádné moře nemáme, tak musíme mít vnitrozemská zařízení, třeba takový Vestas V90, který má jmenovitý výkon 2 megawatty. Museli bychom jich vystavět 1 550, případně dokonce 2 900 v tom druhém scénáři. Vzhledem k tomu, že maximální životnost těchto zařízení je na úrovni 25 let, znamenalo by to, že bychom jich museli postavit, zprovoznit 50 až 10 ročně, čili každoročně obnovit jednu čtvrtinu až jednu polovinu současných instalací.
K tomu, abychom posoudili, jak vůbec tyto varianty mají nějaký smysl, zda tedy 3 100 megawattů, tedy 1 550 větrníků, nebo 5 800 megawattů - 2 900 větrníků, podívejme se do sousedního Bavorska, které je nám blízké nejen geograficky, ale i rozlohou a počtem obyvatel, má ovšem trojnásobné HDP. Podle nedávného vyjádření bavorského ministra ekonomiky je do roku 2022 v Bavorsku plánovaná výstavba pouze dalších 300 větrných elektráren, protože výstavbu většího počtu zabrzdila striktní regulace z důvodu jejich vzdálenosti od lidských obydlí.
Zjistíme, že tam v roce 2017 bylo v provozu 1 100 větrných elektráren s instalovaným výkonem 2 500 MW ročně vyrábějících 4,5 mil. MWh, což tedy je těch 4 500 TWh elektrické energie. Srovnání měrných dodávek - tady máme údaj od ERÚ, který uvádí, že jeden instalovaný MW ve větrné elektrárně vyrobí ročně 2 000 MWh, to je taková ta norma, tak u nás tedy by to bylo přesně do 1 899, 1 900 MWh/MW, v Bavorsku je to 1 846 MWh/MW. Čili odchylka od toho jaksi normativního tabulkového výkonu výroby energie je zhruba tři procenta.
Pokud se na ta čísla podíváme z optimistického scénáře, tedy instalace 3 000 turbín s výkonem 5 800 MW, tak je to scénář takřka utopický. Pokud bychom to ještě sledovali s prizmatem tedy ceny energie, která je v Německu daleko větší, tak asi dvakrát větší než u nás, tak bychom se prostě úplně vymkli ze všech možných relací. Podle zprávy ERÚ o provozu elektrizační soustavy v roce 2018 a České společnosti pro větrnou energii pak o celkovém instalovaném výkonu 320 MW ty větrné elektrárny a bylo jich 201, tak těchto 201 větrných elektráren o výkonu 320 MW dodalo 600 000 MWh elektrické energie, tedy 0,6 TWh, 0,7 % celkové výroby - zanedbatelný, zanedbatelný zlomek.
Podíváme-li se na problém ještě z ekonomického hlediska, pak by při dnešní ceně té elektrárny Vestace 90, která byla tedy 70 mil. korun, tak bychom se dostali k ročním investicím ve výši 3,5 až 7 miliard korun, tedy v tom uvažovaném pětadvacetiletém horizontu 105 až 210 miliard korun. Opět dramatické hodnoty. A kolik energie bychom takto získali? Tak ze zprávy ERÚ vyplývá, že roční měrné dodávky jsou ty 2 000 - to už jsem říkal MWh/MW, pak bychom měli vyrábět zhruba 6,2 až 11,6 TWh, tedy 7 až 13 % při těch optimistických prognózách.
Čili srovnáme-li tu hypotetickou větrnou energetiku s kapacitou případného jaderného potenciálu, kdy bychom ty peníze vložili do jádra, dostali bychom se zhruba na stejné hodnoty. Zajímavý je také pohled z hlediska materiálové náročnosti, tedy ekologický pohled. Potřebný cement a ocel na výrobu, na stavu těch větrníků stále ještě nemůžeme bez produkce CO2 a velkého množství energie vyrábět. Tak podle České společnosti pro větrnou energii je na výstavbu VtE Vestas 90 potřeba 1 100 tun betonu, tedy 150 tun cementu a 300 tun oceli. V měrných jednotkách to znamená 7,5 t/MW instalovaný. A v případě cementu a u oceli 150 t/MW. Pokud to srovnáme výstavbou jaderné elektrárny Temelín, která má jmenovitý výkon 2 000 MW, tam bylo spotřebováno 300 tis. betonu a 20 tis. tun oceli. Čili 20 t/MW cementu a 13 t/MW u oceli, tedy na jednotku instalovaného výkonu spotřebujeme v případě větrných elektráren 4krát více cementu a 13krát více oceli.
Tady bychom museli říct, že kdybychom to chtěli přepočítat podle množství vyrobené energie, kdy ty roční dodávky samozřejmě nejsou stabilní, tak bychom se dostali ještě k daleko větším částkám 13krát víc oceli a 42krát... u cementu by to bylo 13krát, a u oceli 42krát více, pardon. Čili znovu říkám, nemluvíme přitom o žádných kapacitních rezervách. Jenom čistě o budování těch větrníků, případně tedy fotovoltaických parků. Žádné záložní zdroje. A přitom samozřejmě tyto na přírodě závislé zdroje nefungují pořád, ale jenom když se přírodě zlíbí.
Jaký nárůst instalovaného výkonu - byla další otázka moje. Je současná naše distribuční síť schopna zvládnout. Tady ta odpověď mluví o tom, že byl posuzován modelový případ, kdy byl v roce 2050 instalovaný výkon větrných elektráren 6 tis. MW a 25 tis. MW u fotovoltaických elektráren. To je ten plán pro rok 2050, tak by musely být roční investice do elektrizační sítě o 86 miliard korun vyšší - rozvodné sítě, prosím. A uvedených 7 tis. MW je pak dvojnásobek plánu, který má Bavorsko. Čili pořád jsme u nějakých studií, a to studií, které nedělají žádní skeptici, ale dělá je Česká fotovoltaická asociace, a tu nelze podezřívat z nedostatečných ambicí. Pokud bychom vycházeli z uvedené spotřeby navýšení investic, tak by se jednalo o investice 2,5 bilionu korun. Opět tady dělme dvěma, tak by to mohlo být 1,2 biliony korun. Opět při investicích těchto prostředků do jádra bychom se dostali k 70 TWh roční výroby energie, případně tedy při tom skeptickém dělení dvěma k 35 vyrobených TWh za rok, což bychom tedy získali, kdybychom nepromarnili ty peníze u těch obnovitelných zdrojů.
Jaké investice by musely být vynaloženy na stabilizaci sítě, pokud by tedy ten podíl OZE byl těch 22 %, tak tady za pozornost stojí dvě sdělení. Pokud by podíl OZE na výrobě elektřiny znamenal 16 %, tak by stabilita sítě ohrožena nebyla, a nemuseli bychom investovat víc. Druhým je pak informace, že investice z veřejných prostředků jsou vyčísleny ve Vnitrostátním plánu ČR na období 2021 až 2030 a činí 900 miliard korun. Že tedy část bude realizována až v následujícím období, a že jde o investice z veřejných zdrojů, což znamená, že i soukromý sektor bude muset tomu nějak přispět.
Čili i bez tohoto dalšího bilionu, který je tedy jakoby navíc, ta čísla jsou naprosto odstrašující. Pátá otázka se týkala toho, jak se tady to vztahuje k naší bezpečnosti, vlastně národní bezpečnosti, zdali problémy s dostupností surovin pro výrobu fotovoltaických panelů, případně ukládacích kapacit, které se nacházejí v Číně, případně ve spolehlivých zemích, v Africe atd., a zdali byla ta tematika projednaná Bezpečnostní radou státu. Ta odpověď říká, že tedy projednána na úrovni Bezpečnostní rady státu nebyla. Zatímco prezident Trump ten již samozřejmě v tom podnikl určité kroky a ukazuje, že Spojené státy jsou si vědomy, o jak vážnou hrozbu se jedná.
Materiál uvádí v odpovědi, že je třeba se dívat na to a jednat na úrovni EU, což je dobře, což je výhodnější než řešit to sami. Ale jaký konkrétní návrh EU a Evropská komise dala? Podíváme se na stránku kritické suroviny na webu Evropské komise. Je tam toho mnoho, co se dočteme. Ale to, co Trump vydal jako nařízení k zajištění bezpečných a spolehlivých dodávek kritických nerostů, tam tedy není nic.
Otázka snižování cen, to byla šestá. Snižování cen jak u samotných surovin, tak tedy i u konečných komponentů fotovoltaiky - což bylo příčinou toho solárního boomu - za předpokladu, že se budou u nás ty obnovitelné zdroje prosazovat, včetně elektromobility, tedy stejným tempem jako v Evropské unii. Tak ta otázka nebyla šťastná, musím říct, ale přesto je zřejmé z celkového kontextu, jak by na to ty světové ceny reagovaly, kdybychom se vydali stejnou cestou jako Evropská unie, kdyby se tou cestou vydal i zbytek světa.
Podle predikce Mezinárodní energetické agentury by ceny panelů do roku 2040 měly klesnout o dalších 50 %. Ovšem výkonný ředitel této agentury říká: "Historické zpomalení energetické účinnosti v roce 2018, což je nejnižší míra zlepšení od začátku desetiletí, vyžaduje odvážné kroky ze strany tvůrců politik a investorů. Energetickou účinnost můžeme zvýšit o tři procenta ročně jednoduše pomocí existujících technologií a nákladově efektivních investic. Neexistuje žádná omluva pro nečinnost. Je třeba zavést ambiciózní politiky, kteří podnítí investice a zavedou nezbytné technologie v celosvětovém měřítku."
To by mohla klidně říkat slečna Greta Thunberg a říká to tady nějaký výkonný ředitel této agentury. To je asi něco takového, jako kdybychom si mysleli, že stejně jako automobil zrychlí z nuly na sto, tak stejně rychle také zrychlí ze sto na dvě sta. Prostě dosažení 100% účinnosti možné není a ten limitní přechod se prostě vždycky bude zpomalovat. Čili energetická účinnost a její zvyšování není prostě zdroj pro nějaké velké úspory.
Dámy a pánové, další otázka se týká těch tolik zmiňovaných v nedávném období biopaliv. Zejména tedy když došlo ke krachu biopaliv první generace, jak tomu bude s biopalivy generace druhé. Tedy biopaliva druhé generace, jejichž možnost tady je. Měla by být vyráběna například z kafilerních tuků, fritovacího oleje, dřevní štěpky, plastového odpadu. Nikoliv tedy z kukuřice nebo z obilí, jako je to u těch biopaliv první generace.
Tady první věta v odpovědi píše: "Spíše, než objem surovin je otázkou zpracovatelská výrobní kapacita. To je pěkné. To je, jakoby si ten, co má úmysl si postavit pálenici, nenechal zjistit, kolik tam roste v okolí švestek. To je něco podobného. Je to trochu Cimrmanovská pozice. Oni mi doporučují, abych si to někde dohledal. To nevím, jestli je to od nich diplomatické, ale neurazil jsem se, vůbec ne.
Nechali jsme si tam vyšetřit, jak se ten materiál, ke kterému se odkazují - a to je ten slavný vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a klimatu - dívá na biopaliva druhé generace. Ten se tam neobjevuje ani jednou tenhle pojem. Dvakrát je tam výraz biopaliva první generace, výraz výrobní je tam 31x, ale ani jednou ve spojení s biopalivy. Samotný výraz biopaliva pak tam je - bez tedy generačního přívlastku - je tam 46x, ale ani jednou ve spojení s nějakými zdroji nebo výrobními kapacitami.
Biopaliva - jak říká autor článku na AUTO.CZ - zatím přinesla zemědělcům zisk, chudým zemím hlad a bídu, vědcům pochybnosti a motoristům zničená auta. Přinese druhá generace zlepšení? Ptá se. Tak já přeji zemědělcům zisk. Ti si ho zaslouží, ti nás částí své produkce živí. A těm chudým zemím tedy hlad a bídu nepřeji a zničená auta také ne.
Z čeho by se tedy dala vyrábět ta druhá generace biopaliv? Seno, sláma. Čím ale budeme krmit dobytek, čím budeme stlát, abychom měli hnůj, takzvanou "kejdu"? To už jsme zjistili, že není úplně ono.
Tak si vezměme ty zmíněné kafilerní tuky. Statistické údaje uvádí, že se na našem území chovalo v roce 2017 1,5 milionu kusů skotu a 1,5 milionů prasat. Kdybychom předpokládali průměrnou váhu 500 kg u skotu a u prasat 100 kg, pak při průměrném 5% obsahu tuku dostáváme 42 tisíc teoretických tun disponibilní suroviny. Při 80% výtěžnosti bychom z toho vyrobili 34 milionů litrů biopaliva, což je necelé 1 % z 6 miliard litrů nafty, která se u nás ročně spotřebuje. A to jsme počítali, že na naftu přeměníme tuk z veškerého hovězího i vepřového dobytka. Co můžeme tedy mít ve skutečnosti? Celých 10 %. Pokud by to byla pravda, tak máme v tomhle segmentu k dispozici náhradu za naftu pouze ve výši jednoho promile celkové spotřeby nafty.
No a dřevní štěpka? Tak tady s tím, myslím, zatočil kůrovec a nebude ani štěpka, nebude ani smrk, nebudou možná ani lesy. Ale to je už zase jiná kapitola. A takhle se můžeme podívat na výrobu paliv z jedlých olejů, plastů a dalších perspektivních surovin. Kdybychom chvíli jednoduše počítali, tak je to jeden větší nesmysl, než druhý. Asociace pro využití OZE si nechala udělat komplexní energetickou bilanci pomocí programu GEMIS. Výsledky tedy nejsou povzbuzující. A na okraj. Ve zmiňovaném Vnitrostátním plánu České republiky v oblasti energetiky a klimatu pak o tomto 30 let existujícím programu GEMIS, o tomto nástroji, který již před 12 lety využívala Pačesova komise, se neříká ani slovo.
Dámy a pánové, pomalu se blíží konec doby, ale já ještě budu mluvit, nekončím svoje vystoupení. Přejdu k osmé otázce a ta se týkala srovnávacích nákladů na energii Levelized Cost of Electricity - ECOE. Ptal jsem se, s jakými hodnotami ministerstvo počítá u jednotlivých zdrojů, ať už je to uhlí, jádro, plyn, slunce, vítr, případně další. A jaké byly pro výpočet použity hodnoty u jednotlivých zdrojů. Místo toho, abych se v odpovědi dozvěděl nějaká konkrétní čísla, na které jsem se v té osmé otázce ptal, tak jsem se dozvěděl, jak je problém složitý a proč v odpovědi žádná čísla být nemohou.
Přesto ale odpověď není bezcenná. To nejpodstatnější a velmi zásadní je informace o tom, že ta metodika LCOE, tedy poměr mezi celkovými náklady na zdroj, investice a provoz a množstvím energie vyrobené za dobu životnosti, je nahrazena novou metodikou VA LCOE. To VA je jakoby upravená LCOE - value-adjusted, která do nákladů navíc započítá i náklady na stabilitu dodávek. A tady to najednou všechno padá k zemi. Zatímco to LCOE dává určitou optimistickou prognózu, u uhlí ty náklady rostou, u fotovoltaiky klesají, tak ty value-adjusted, kdy se započítávají i náklady na stabilitu dodávek - což je u fotovoltaiky klíčové - tak tam ty náklady fotovoltaických zařízení rostou a náklady uhlí významně klesají. Čili autor odpovědi si asi byl vědom toho, že to není úplně tak jednoduché, a proto se omezil na určitá ne přímo vypovídající tvrzení ve své odpovědi.
Pro ilustraci hodnoty -
(Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Pane poslanče, já vás musím přerušit. Podle zákona o jednacím řádu v 11 hodin končí bod 291 této schůze)
