Jsou zde zastánci toho umírněného přístupu. Zastánci toho, že samozřejmě tu přírodu musíme chránit. Dokonce se musíme snažit o to, abychom na území Šumavy obnovili divokou přírodu, která tu možná kdysi byla, ale musíme se o to snažit tak, že té přírodě budeme pomáhat. Že budeme vysazovat, budeme v případě nezbytné potřeby chránit lesy před kalamitami, před kůrovcovými kalamitami. Umožníme lidem, aby tam žili, mohli se uživit a také aby mohli Šumavu navštěvovat. Ano, zmínil to některý z pánů předřečníků. Mluvíme o Šumavě. Je to lex Šumava. Je to zákon o Šumavě. To je málo platné.

Je to i občanský problém. Je to kontroverzní z hlediska občanského. Lidé žijí na Šumavě po dlouhá léta. Někteří z nich tam mají dlouholetí kořeny. Nacházejí své předky v původních německých obyvatelích Šumavy. Někteří tam přišli teprve po odsunu německého obyvatelstva, ale opět, cítí se být součástí toho území. Mají tam již hroby svých předků, mají tam své vesnice, které si podle našich zákonů samosprávně spravují a volí své zastupitele, volí své starosty a ti pak zastávají jejich zájmy. Je zde, co do počtu projevů, daleko větší skupina, bohužel, těch lidí, kteří tam nežijí, kteří to vidí zdálky. Z Prahy, ze severních Čech, ze severní Moravy, z Brna. Zdá se jim nepochopitelné, proč tak lpíme na tom tu lidskou zelenou Šumavu zachovat. Proč to tedy nenechat jejímu osud. Proč to nenechat přírodě. Proč nevyzkoušet ten experiment. Jak dopadne, to nikdo neví.

Daleko více se projevují ti druzí. Ti jsou aktivnější mediálně, internetově i ve svých projevech, schopnosti se zorganizovat, sejít se v několikasethlavém seskupení tady na Malostranském náměstí a poměrně jasně vyjádřit své stanovisko. To ti lidé, kteří na Šumavě bydlí a ti, co s nimi souzní, tolik schopní nejsou. Jak už jsem řekl před projednáváním programu, ti lidé se teď začínají angažovat, aktivizovat. Píší své dopisy, píší své názory. Mnozí z nich dokonce píší rukou. Nemají počítač a někdo to pak musí do toho emailu přepsat. Čili ten občanský střet je tady jasný.

A konečně je to kontroverzní z hlediska politického. Je to kontroverzní z hlediska politického, a to je evidentní. Ať už tím průběhem, tím rozporným stanoviskem obou parlamentních komor. Stanovisko Sněmovny, stanovisko Senátu. Ať už vetem prezidenta republiky, které je samozřejmě pro nás velkým povzbuzením. Pro nás, kteří chceme Šumavu zelenou, Šumavu lidskou. A pak samozřejmě je zde politický problém té podpory toho zákona. Pan předseda Kalousek tady zmínil tu skutečnost, kterou jsme všichni zaznamenali a na kterou je možno pohlédnout i z jiného úhlu pohledu. Samozřejmě tady bylo 117 hlasů pro přehlasování senátního veta. Klíčové hlasy byly od TOP 09, jinak strany opoziční, a to samozřejmě rozhodlo.

Já to nikterak nezpochybňuji, je právo každého poslance hlasovat podle svého svědomí. A smířil jsem se s tím, jak to dopadlo. Nyní je zde nová šance. Je zde šance tento zákon podržet. Dát ještě Šumavě šanci. A souhlasím s tím, co říkal kolega Klán, že Šumava je natolik specifický národní park, natolik specifické území, jiné než ty ostatní parky, rozlohou, osídlením, charakterem, historií, že by si zasloužila svůj vlastní zákon.

Já jsem se pokoušel dát šanci kolegyním, kolegům se seznámit s těmi názory. Minule jste dostali brožuru, kterou připravil Svaz šumavských obcí, kterou připravily šumavské obce a jejich představitelé. Dneska máme jinou brožuru, opět bohužel ten čas na její prostudování byl v hlasování zamítnut. Já bych rád aspoň s některými důležitými články z té brožury vás seznámil. Tady mám dva takové články, které bych rád tady s nějakým komentářem vám přečetl a seznámil vás s nimi. Každý se týká jiného postoje k tomu problému.

První článek je článek pana profesora Čermáka z Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie z Mendelovy univerzity v Brně. Druhý článek potom je článek pana profesora Kaliny. A ten se zase týká tak jak napovídá řekněme zaměření vědecké profesora Kaliny jako historika umění a architektury takovýmto tímto postojem, řekněme humanitního vědce. Pan profesor Čermák na úvod svého článku zmiňuje radost nad tím, že před několika týdny v Paříži se shromáždili reprezentanti různých států a společně se dohodli na postupu jak minimalizovat problémy související s globálním oteplováním.

Tady podotýkám, že pan profesor psal svůj článek zřejmě začátkem roku 2016, tedy krátce poté, kdy v Paříži proběhla ta gigantická desetitisícová schůze, na které byla přijata Pařížská dohoda. Pan profesor ji nečetl zatím, ale soudí podle sdělení v rozhlase a v televizi a říká, že výsledná zpráva nepřinesla příliš nového a všeobecně že ty to důležité otázky účastníci hodnotili velmi jednostranně, pouze z hlediska celosvětové kontroly CO2. Např. nezaslechl nikde zmínku o možném vlivu uvolňování obrovského množství metanu, tedy plynu účinnějšího ve vytváření skleníkového efektu než je oxid uhličitý s mořem zatopených nedohledných bažin na severním pobřeží Asie či Ruska a Kanady.

Rovněž nezaslechl, že by se někdo zmínil o úloze vody a mimořádném významu jejích skupenských změn a funkci lesa v kontinentálním měřítku. Na souvislost lesa a srážek upozornil již v roce 1492 mořeplavec Kryštof Kolumbus, říká pan profesor.

Do deníku si tento mořeplavec poznamenal, že když připluli k málo obydleným, ale lesnatým pobřežím nebo ostrovům, pršelo tam téměř každou hodinu. Když se tam rozvinula civilizace a lesy byly vykáceny, nestalo se téměř nic. Jen přestalo pršet nebo se množství srážek i výskyt mlh podstatně snížil. Historie nás učí, že všechny velké antické civilizace, ať již v Africe, Asii či Americe, které si zničily lesy až na úroveň pouští a vysušily si krajinu, tak zanikly.

Na tyto skutečnosti se zaměřila skupina vědců z Ústavu nukleární fyziky z jeho klimatologického oddělení v Petrohradě, ke kterým se přidali fyzici z Ameriky, Španělska, Německa a dalších zemí. Studovali globální model rozložení dešťových srážek a zjistili, že na nad kontinenty pokrytými pouští, poli nebo nízkým rostlinstvem srážky klesají exponenciálně od pobřeží na vzdálenost několika set kilometrů. Pokud je ale kontinent pokryt vzrostlým lesem, srážky neklesají, naopak mírně stoupají na vzdálenosti hodně přes 3 000 kilometrů. Čili tady pan profesor i na grafech dokladuje význam zalesněného povrchu území vzhledem tedy k intenzitě a kvalitě srážek.

Pan profesor se dále zmiňuje o tom, že voda v oceánu i rostlinstvo na kontinentech je zahříváno sluneční radiací a pokud ho nepřikryje sníh či led, odpařuje se velké množství vody. Stejně tak se odpařuje voda z povrchu listů, teď tady uvádí kvantitativní popis olistění jako i listnatých, tak jehličnatých stromů a dává je do souvislosti s odparnou plochou listoví u jehličnanů listnáčů. A konstatuje na závěr svých úvah, které tady nebudu tady konkrétně nějak číst, že především les jako rostlinné společenstvo s velkou a výškově rozrůzněnou listovou plochou podmiňuje vznik teplotních radientů.

A toto je v této situaci, toto je v situaci vláhy, vlhkosti, vody v atmosféře, tedy biosféře to nejdůležitější. Aby les mohl bez cílených vnějších intervencí ve všech směrech existovat, musí být dostatečně velký. To je zajímavá informace a pan profesor Čermák ji dokládá zjištěním fyziků, kterým vyšla minimální hodnota rozlohy lesa pro boreální oblasti v řádu 1 000 krát 1 000 kilometrů, což je, jak už jsem řekl, možné v těch velikých územích Asie, případně severní Ameriky, kde samozřejmě takovéto lesy mohou žít svým vlastním životem, mohou přečkat různé katastrofické, klimatické, já nevím - požáry atd. a vyvíjet se stále jako lesní celky.

U menších lesních celků je to složitější, přesto tady je možno říci, že menší lesní celky se něčím celkem přidržují, ovšem bohužel bez kontaktu nemohou trvale existovat samostatně.

Rozhodující je, že při skupenské změně dochází k mimořádně velkým změnám objemu vody. Čili když se litr kapalné vody vypaří, objem se téměř ztisícinásobí, bude 1 250 litrů. Stoupá tento objem, ten je teplejší než okolní atmosféra, což je známý jev a sráží se v podobě opět kapaliny čili se opět mění jeho objem, dochází k tlakovým změnám, tato biopumpa tedy funguje vlastně jako zdroj kinetické energie pro pohyb deštěm nasáklých mraků, přenáší je z jedné části kontinentu na druhou a samozřejmě v tom lesy hrají nezastupitelnou roli.

Je-li mechanismus biopumpy narušen, říká pan profesor Čermák, např. v důsledku masového vykácení nebo odumření lesa, proud vlhkého vzduchu z oceánu přestává fungovat a kontinent začíná vysychat. Pokud se chceme dostat od úrovně kontinentů, od těch velkých rozloh na úroveň rozměrů naší krajiny a našich lesních celků a mohli je podobně kvantitativně hodnotit, je třeba potřebné terénní a fyzikální parametry kvantifikovat a modelovat následně patřičným matematickým aparátem.

Tyto nástroje již máme k dispozici, také je k dispozici celá řada parametrů, které umožňují zkoumat a predikovat jaké důsledky mohou mít takovéto fatální zásahy do lesních struktur pro vodní hospodářství v lesích.

Pan profesor Čermák na závěr svého článku, který je uvedený ve sborníku Šumavské ozvěny na pozadí novelizace zákona o ochraně přírody a krajiny, které vydalo Hnutí Život, konstatuje, že prověřili na ústavu, který tady jsem už citoval Lesnické botaniky Mendelovy univerzity více než 15 druhů dřevin, samozřejmě i včetně jejich korun a parametrů kořenů.

Došli k tomu, že dosavadní výsledky na 60 pokusných plochách v Evropě a USA shrnuli do více než 300 publikací. Čili mají obrovské množství dat, která ukazují, jak důležité je zachování živého lesa, lesa, který není vykácený, lesa, který není uschlý působením nějakých katastrofických jevů, ale který žije, který je zelený. My na Šumavě bohužel zaznamenáváme, že princip bezzásahovosti vede k tomu, že les usychá, že klesá jeho schopnost být takovouto ať už zásobárnou vody anebo tou vodní pumpou, tím pádem dochází k velikému narušení systému vodních vztahů v tomto našem území.

Šumava je veliké území, národní park má rozlohu 70 tis. hektarů, společně s chráněnou krajinnou oblastí je to 100 tis. hektarů. Ve srovnání s těmi obrovskými samostatně fungujícími lesními systémy je to ale málo, a proto bychom měli být v přístupu k tomuto území velmi, velmi opatrní.

Druhým článek, který vám chci tady ocitovat s nějakým komentářem, je článek pana Pavla Kaliny s názvem Kůrovec jako symbol aneb Méďa Béďa se vrací. To je název, který by mohl vzbuzovat pochybnosti o tom, kdo je tím autorem, jaké cíle má, jaké je jeho profesní zaměření. Tady můžu čtenáře, nebo tedy posluchače dneska, v tuhle chvíli, číst jsme to odmítli, nechtěli, tak posluchače, pan prof. dr. Pavel Kalina, CSc., je historik umění a architektury, který učí na Fakultě architektury ČVUT v Praze, tedy vysoce seriózní vědec, který se má právo a myslím i možnost k této věci vyjádřit. Příspěvek pana profesora Kaliny je z roku 2012, je s jeho laskavým svolením tady uveden a myslím, že má hodně toho nám říci i v dnešní chvíli, v dnešní diskusi, diskusi nad zákonem o Národním parku Šumava, tedy diskusi nad zákonem o Šumavě, který rozhodne o její budoucnosti, o jejím životě či smrti.

Pan profesor Kalina ve svém článku píše: V posledních letech bylo o Šumavě napsáno mnohé. V mém příspěvku bych se rád vrátil ke kořenům. Zkusme si položit otázku, co vlastně je národní park? Kdy tato myšlenka v rámci euroamerické civilizace vznikla a jaký byl její obsah? Teprve po zodpovězení těchto základních otázek se budeme moci podívat na současné problémy Šumavy z jistého odstupu. Jak "národní" tedy je Národní park? A vůbec, co tento pojem vlastně znamená? Vůbec nejstarším "národním parkem" na světě je Yellowstoneský národní park ustanovený 1. března roku 1872 v Montaně. Tedy nikoliv na území staré Evropy, což na první pohled vypadá paradoxně. Tady připomínám, že jsem při projednávání senátní vratky toho zákona v tento den, 1. března, tuto skutečnost připomínal. Tu skutečnost, že jsme zde ve stejný den, kdy byl založen Yellowstoneský národní park. Národní parky Spojených států měly logicky sloužit především sebeporozumění mladého národa. Takové tvrzení logicky předpokládá smysluplnost pojmu národ. Lze jej samozřejmě definovat různě. Vyjdu z toho, že národ je především horizontem pro dialog. Národ je organickým celkem. Současná fragmentace společnosti vede k tomu, že už nikdo s nikým nediskutuje. Vůbec není náhodou, že slova jako národní jsou vylučována z "politicky korektního" diskursu v této zemi. Vazba na národ totiž zahrnuje nejen racionální, ale také emoční a intuitivní spojení s celkem, jenž přesahuje ego jednotlivce. Nic není vzdálenější současnému narcismu, jenž se projevuje jednoznačným upřednostněním individuálních zájmů. Učinili jsme tedy první krok. Podívali jsme se na národní park jako na něco bytostně spjatého s historicky uchopitelným pojetím národa. Nyní udělejme druhý krok. Ptejme se, zda je pojem národního parku vázán na české analytické "vědecké" myšlení o světě. Nebo zda se nějakým způsobem vztahuje i k našemu estetickému či obrazovému vnímání. Na první pohled je patrné, že myšlenka národního parku byla od začátku vázána na obrazové vnímání. Nejen na čistě objektivní "výzkum".

Tato myšlenka se mimochodem poprvé objevuje nikoli u přírodovědců, kteří ji ovšem záhy převezmou a rozvinou. Ale u básníků jako byl William Wordsworth a malířů jako George Catlin. Samotný vznik Yellowstoneského národního parku ovlivnily dobové možnosti vizualizace, zejména obrazy Thomase Morana nazývaného někdy "otec systému národních parků". V jedné ze svých klíčových maleb Moran zachytil yellowstoneský Velký kaňon, který je zde uveden na obrázku 1, vy si jej můžete najít pak na stránce 18, jako nedotčené dílo Boží. Obraz vznikl během

Haydenovy výpravy v roce 1871, k níž se Moran coby ilustrátor měsíčníku Scribner´s Monthly připojil. Vystavení monumentálního plátna v Clinton Hall v New Yorku o rok později přispělo k prohlášení celé oblasti za národní park. Moran tedy vůči společnosti vystupoval jako facilitátor uplatnění různých společenských zájmů, které se nemusely překrývat, ale mohly dospět ke konsenzuálnímu řešení, což vcelku odpovídá roli umělce v předmoderní společnosti.

Kromě Moranových obrazů však mohou existovat i zcela protikladné vize přírody založené na výrazně individuálním a individualistickém přístupu, jenž je příznačný pro moderní umění. Pěkným příkladem je Umírající les Josefa Váchala uvedený na str. 18 na obrázku č. 2 zachycující nepochybně část lesa zasaženou kůrovcem. Jeho autor se Šumavou zabýval dlouhodobě a věnoval jí nejen řadu obrazů, ale také nemálo textů, které se vyznačují silnou láskou k přírodě a místy neméně silnou averzí k jejím obyvatelům a návštěvníkům. Destrukce lesa je jakoby vizuální paralelou Váchalových misantropických komentářů k tehdejší podobě Šumavy a světa. Přiznaná nebo nepřiznaná radost z destrukce lesa je založena na představě, že já jako zaznamenávající subjekt jsem pravý člověk. Nejsem tu jenom jako turista. "Turisté" jsou ti druzí. Tady Kalina převypráví Váchalovy myšlenky.

A pokračuji ve čtení už přímo od Kaliny: Jestliže Váchal odvozoval svou jinakost od toho, že sám sebe definoval jako umělce, současní destruktoři sami sebe definují jako vědce. Pojem "národního" parku v takovémto uvažování samozřejmě ztrácí smysl, protože žádný národ jako referenční rámec již neexistuje. V období mezi světovými válkami by to ještě muselo znít jako zhola nemožná utopie. Jak ale právě v této době napsal Nikolaj Berďajev, právě utopie jsou uskutečnitelné, jsou uskutečnitelnější víc, než zdánlivě věcné cíle "reálné politiky".

Naším třetím krokem tedy bude tvrzení, že kůrovec je symbolem frontálního útoku na elementární hodnoty naší civilizace. Tento útok je uskutečňován na subliminální nepřiznané úrovni vědomí. Kůrovec je pouze jeho vnější a zástupnou manifestací. Kůrovcová krize, která se projevuje už několik let, představuje další verzi krize legitimity v moci moderních demokracií, která začíná Francouzskou revolucí. Jak se v demokracii může uskutečnit vůle lidu, jestliže za něj neustále rozhodují jiní? Jak je např. možné, že o neřešení kůrovcové kalamity rozhodne ministr zastupující stranu, pro kterou se vyslovila doslova hrstka občanů? Události minulého roku - Kalina má na mysli rok 2011 - a jejich mediální obraz ukázaly, že faktické vyloučení veřejnosti není nahodilé. Jeden z článků na toto téma v Salónu Práva bez skrupulí přitakal tomu, co se dalo už léta vycítit. Levice lid ve skutečnosti nechce. Levice se lidu bojí. Jde o úskalí, které popisoval už Carl Schmitt, slavný právník a jeden z nejvlivnějších politických teoretiků 20. století: Každá demokracie naráží na problém identity, která nikdy není dopředu dána. Lid nikdy nemůže prosadit svůj zájem přímo. Jeho roli si uzurpují subjekty, prosazující menšinové zájmy.

Zalíbení v kůrovcem napadeném lese však symbolizuje víc, než jen nepřátelství vůči současné civilizaci, ať už jde o nepřátelství skutečné nebo hrané. Současný politolog Giorgio Agamben poukazuje na rozdíl mezi holistickým výrazem pro život jako zoé a pojmem bios, jenž označuje lidský život redukovaný na biologické přežívání, jehož konečnou stanicí je koncentrační tábor, kde již jde opravdu o "holý život" v uvozovkách. Již Michel Foucault zdůrazňoval, že v dnešní době je v sázce právě život, a z toho vyplývá rozhodující úloha lékařsko-vědecké ideologie v moderním mocenském systému. V biologii při tom nelze definovat, co je život, zánik jedné jeho formy jen dává vznik jiné. Biologický život je vlastně odsvěcená forma holého života. Podle Marsilia z Padovy, přibližně 1275-1342, jednoho ze zakladatelů moderní tradice evropského politického myšlení, je ale obec či lidská společnost zřizována proto, aby svým občanům zajistila víc než jen holé přežití - viz jeho spis Defensor pacis, kde říká "civitatem… communitatem esse institutam propter vivere et bene vivere hominum in ea".

Podle filosofie hlásané těmi, kdo požadují obnovení divočiny na Šumavě, je naopak chaotický život o sobě dosazen na místo lidského života. Člověk a jeho hodnotový systém je znehodnocen. Není popřen jen jeden systém hodnot, ale vůbec sama možnost nějaký hodnotový model vytvořit. Nepozorovaně tu buď dochází k erozi elementárních hodnot, bez nichž už vůbec nejde mluvit o civilizaci, anebo - což bude pravděpodobnější - je to vše jen rétorickou hrou. Pak ale chtějme vědět, čí je to hra, čí je to hra a komu prospívá, komu prospívá. (Schválně dvakrát opakováno.)

Čtvrtým krokem je konstatování, že útok na základní hodnoty evropské civilizace probíhá nelegitimním způsobem, a to především za pomoci médií, která vůli lidu nahrazují svým vlastním názorem. Právě na Šumavě se přitom jasně ukazuje potřeba holistického celostního přístupu k národnímu parku. Během debat uplynulého roku jsem byl opakovaně překvapen nihilismem, s jakým se někteří zastánci nezasahování dokázali vyjádřit o zcela reálném kulturním odkazu, který se na Šumavě nachází. Zaniklé sklářské osady by ovšem nikdy neměly zarůst nově vytvořeným pralesem, jistě nejen proto, že by to bylo v rozporu s mezinárodními úmluvami, k jejichž dodržování se Česká republika zavázala. K tématu národního parku mají mluvit archeologové, antropologové, historikové architektury a urbanismu. Mediální zjednodušení a celkové zploštění debaty zjevně zavinili a účelově na něm pracovali sami "(přírodo-)vědci," kteří zcela ignorují jakýkoli jiný, než svůj vlastní, úzce specializovaný pohled. Šumavský národní park je ale samozřejmě sám o sobě ideou, která vznikla a vyvíjí se v určitém kulturním kontextu. Šumava jako taková představuje obrovský nerovnovážný systém. O plantážním pěstování smrků na dřevo si můžeme myslet cokoli, nemůžeme však tuto kapitolu z dějin Šumavy prostě škrtnout nebo tvářit se, že se v uvozovkách "příroda postará". I neodborníkovi je zřejmé, že představa divočiny na Šumavě není z rozumového hlediska ničím jiným, než snahou počkat, až se tu samovývojem znovu objeví medvěd brtník. Anebo to bude, jako v Yellowstoneském parku, opravdu autochtonní Méďa Béďa? - Tady je tedy pointa toho názvu.

V této souvislosti se lze ptát, jak to, že žádní aktivisté neprotestovali, když se nedaleko od hranic Šumavského národního parku stavěla Marína Lipno? Znamená to, že z Maríny Lipno, případně dalších rezortů s nulovým vztahem ke krajině, se bude jezdit do uměle vytvořeného pralesa? Znovu se ukazuje, že kůrovcová kalamita je vlastně symbolem destrukce starého světa. Češi mají být přeprogramováni. V novém světě budou vládnout developeři, turisté a vědci, obdaření granty. Část Šumavy se promění na turistické ghetto a zbytek se bude desítky let transformovat na prales. Ekologismus se tu jasně ukazuje jako rub konzumerismu.

Přistupme proto k pátému kroku, a tím je výzva k možnému řešení. Česká republika by měla na svém území zachovávat vlastní zákon o ochraně přírody, jenž, nakolik to dobře chápu, s vytvářením umělé divočiny nepočítá. Jistě však nejde jen o dodržování práva. Za celým problémem se rýsují obrysy mnohem závažnějšího sporu, a tím je otázka dalšího směřování našeho politického systému. Nesmíme dopustit, aby se turisté z oken masových rezortů dívali na místo pseudovědeckého experimentování, chráněné protiprávně organizovanými nátlakovými skupinami, které si nárokují nadřazenost nad jasně vyjádřeným stanoviskem obyvatel. Spíš by bylo možné začít uvažovat, zda pomalu nenastal čas opravdu předat moc do rukou lidu. Toto předání nemusí mít hned podobu referend. Možná by stačilo zajistit skutečnou nestrannost veřejných médií a dospět k meziskupinovém dialogu, který by pomohl znovu ustavit český politický národ jako myšlenkový horizont, v němž se odehrávají důležitá rozhodnutí. Budoucnost Šumavy neleží v dominanci jednoho názoru, ale ve slaďování různých zájmů. Pokud by k tomu nemělo dojít, pak bude třeba zvážit, do jaké míry může lid sám převzít zodpovědnost, která je mu dosud za sporných okolností upírána.

Dámy a pánové, tady je celá řada věcí, které, jakkoli to pan profesor Kalina psal někdy v roce 2012, velmi jasně popisují naši situaci. Mluví tady o tom, čí je to hra a komu hra prospívá. To je z nějakého odstavce tady na předchozí stránce. Opakoval jsem to. Zastánci zákona tvrdí, že to je hra šumavských developerů, majitelů pozemků, šumavských obyvatel, lidí, kteří na Šumavě žijí, i těch, kteří přišli po válce, generací, kteří si v žádném případě nechtějí Šumavu zabetonovat, udělat z ní lunaparky, jak jste tvrdili nebo jak tvrdili vámi navedení lidé, co psali ty maily.

To, že hlasujete takto výslovně politicky o jejich osudech, je velkým přezíráním toho, jakou pozici mají mít lidé. Je to vlastně pohrdání občany Šumavy. Pan předseda TOP 09 Kalousek tady mluvil o bezzásahovosti jako o konzervativním tématu. To bych chápal a podporoval bych to, kdyby se jednalo o bezzásahovost v Yellowstonském národním parku nebo v Yosemitském národním parku ve Spojených státech. Prosím pěkně, kde je ta divoká příroda, kde má svoji historii na Šumavě, kde po staletí žili lidé. Pan bývalý ministr a čestný předseda Schwarzenberg se vyjádřil jednak ve Sněmovně, ale jednak i v rozhovoru, který byl na některém serveru k dispozici takovým příměrem. Řekl, že panna nemůže být zároveň těhotná. Pokud šumavská příroda byla panenská příroda, tak samozřejmě o své panenství byla připravena v dobách právě masivních těžeb začátkem 19. století, kdy její majitelé, rod Schwarzenbergů, postavili Rosenauerův plavební kanál. Tím dosáhli s vytěženým dřevem na tok řek, které splavily dřevo na místo, kde se vázaly vory a odtud do Prahy, kde bylo dřevo samozřejmě prodáno.

Tady přišla Šumava o panenství, jak mluvil pan čestný předseda Schwarzenberg. On se pak vyjádřil ještě takovým příměrem, když se ho redaktorka přičinlivě ptala, co by tedy doporučil dělat se Šumavou. On řekl, že je to něco podobného, jako kdyby vám ukradli auto a pak se ptal dotyčný zloděj, jak se auto řídí. Jenom uvádím tento citát, protože je k dispozici na serverech. Já si myslím, že tady je konzervativní přírodu na Šumavě chránit tak, aby její ochrana odpovídala tradici, historii, tomu, že tam žili, žijí a pevně věřím, že budou žít lidé. Není konzervativní přeměnit nadpoloviční část Šumavy na divočinu a riskovat tímto, že tímto postupem bude na divočinu přeměněna celá Šumava. Tento pokus nám tady jasně demonstroval bývalý ministr Martin Bursík v roce 2007, kdy probíhala jednání, bylo to vlastně v roce 2006, o změna zonace. O tom, jaké budou první zóny, jaké budou bezzásahové zóny na Šumavě. A jednání probíhala podle tehdy platných právních předpisů. Velmi klopotná jednání s obcemi, všechno muselo být dojednáno, dohodnuto, projednáno s obcemi. A ty samozřejmě chtěly vědět, jaké budou jejich možnosti, jak bude příroda chráněna, kam budou moci turisté chodit, kde bude první nepřístupná zóna. A najednou prozřetelnost boží, bohužel někdy konající v neprospěch lidského pokolení, seslala orkán Kyrill, který tehdy způsobil velké množství padlého dřeva a Šumava měla šanci, tehdy bylo možné toto dřevo vyklidit, zabránit tím kůrovcové kalamitě citlivě postupně ve shodě s obcemi, a to je další místo článku pana Kaliny, společenský konsenzus, připravovat bezzásahový režim, který by citlivě podporoval vznik divoké přírody. To se nestalo. Pan ministr Bursík tehdy nařídil, že dříví zůstane ležet v šumavském národním parku v prvních a druhých zónách, což způsobilo kůrovcovou kalamitu a jeho problém přeměny na divočinu byl vyřešen - kůrovec tu práci udělal za něj.

To všechno se tady v článku Pavla Kaliny dá najít. Je možné o jeho obsahu velmi hluboce a intenzívně přemýšlet. Já bych vám doporučil, nežli bude o zákonu hlasováno, abyste si ještě ten článek přečetli a o některých věcech se zamysleli. Ale jak je vidět, chcete hlasovat už dneska za každou cenu, pane ministře, pane místopředsedo (k panu Babišovi). Vyřiďte panu ministrovi, že chce hlasovat už dneska, a to mě mrzí.

V tuto chvíli svůj projev ukončím a poskytnu prostor k projevu panu kolegovi Vilímcovi, tedy kolegovi z Plzeňského kraje, také občanovi kraje, na jehož území se nachází Národní park Šumava. V tuto chvíli děkuji za pozornost.