To, že bych jako nekuřačka mohla něco namítat, ho vůbec nenapadlo. Byla jsem „bažant“ a neodvážila jsem se nic říct. Dnes se v místnostech, kde je někdo nekuřák, kouřit nesmí - a ve většině firem je kouření výrazně omezeno tak jako tak.

Zážitek druhý, 20 let starý: s pětiletou dcerou jsme se v jednom jihočeském městečku chtěli naobědvat. Restaurace vypadala dobře, ale byla trochu zakouřená. Můj muž se zeptal, kde mají nekuřáckou část (ano, už tehdy byly, občas). Otrávený číšník, který vypadal, že podobně nehorázný požadavek v životě neslyšel, nás dovedl po schodech ke sklepu, kde byly záchody a také pár stolů pro ty podivíny nekuřáky. Bylo to dosti potupné a obsluha odpovídala číšníkově naštvanosti. Dnes mají nekuřáci k dispozici pěkné prostory. Nemají-li, mohou jít jinam. Nekuřáckých restaurací je dost.

Zážitek třetí, 15 let starý: porady zastupitelů v naší městské části vypadaly občas dost svérázně. Starosta stál ve dveřích se zapálenou cigaretou - napůl venku na chodbě, kam foukal kouř, a napůl s námi v místnosti, kde vedl poradu. Dokázal tak prostát i dvě hodiny. Chodba se po schůzi podobala plynové komoře. Dnes se na úřadech kouřit nesmí. Bez výjimky. (Viditelně to ignoruje jen prezident Zeman).

Zážitek čtvrtý, pár týdnů starý: u stolu na venkovním koncertě se mladík otázal, zda si může zapálit. Považoval otázku zjevně za formální a už vytahoval zapalovač. Dvě dámy středního věku mu ale v klidu sdělily, že ony nekouří a byly by rády, kdyby si nezapaloval. Mladík si odešel zapálit o kousek dál.

Takže: bude-li protikuřácký zákon přijat, bude to jen dobře. Nebude-li, svět se nezboří. Nekuřáci už se dokážou bránit sami. Koneckonců zákaz kouření v restauracích si přeje 78 % lidí, včetně části kuřáků. A to je fakt, který nemůže nikdo z hospodských ignorovat.