Když jsem přemýšlela o tom, o čem teď budeme rozhodovat, řekla jsem si, že musím začít zcela jinak. Je to nedávno, kdy se na mě obrátilo několik zdravotně postižených občanů. Byl postaven nový dům s pečovatelskou službou. Ale oni, jak mají kolečkové vozíky, tak neprojeli dveřmi. Bránili se u toho, kdo to stavěl, u toho, kdo to investoval. Nikdo se s nimi nechtěl bavit a říkali: "Všechno je v pořádku, všechno bylo splněno." A tihle lidé na těch vozíčcích se dozvěděli, že existuje nějaká technická norma, která říká, že ty dveře mají být, a teď řeknu, 225 cm v případě, že jde o domy s pečovatelskou službou, kde jsou tyto služby poskytovány zdravotně postiženým.
A já se teď ptám, mají ti lidé si tedy zaplatit za to, že si koupí takovouto technickou normu? A nebo se mají dokonce vydat do Prahy tam a zpátky, zajet si do knihovny na těch vozíčcích, kde je jedině dostupná, jak říká ministerstvo, a tedy celou tu proceduru si užít, aby se tohle dozvěděli a aby se mohli bránit? A nejsou to jenom tyhle případy, jsou to starostové, možná pan starosta Kubera tady není, pan senátor, včera mi vyprávěl, jak sháněl takovou technickou normu, kteří velmi často pracují se stavebními předpisy, velmi často jsou těmi, kteří nesou odpovědnost za řadu věcí, která právě vyplývá z různých povinností, které jsou stanoveny ve stavebním zákoně v podzákonných předpisech a technických normách.
A já tedy tvrdím, a tvrdím to nejen já, ale tvrdí to i naše soudy, říkají, že pokud je v právním předpisu stanovena povinnost, nějaký závazný příkaz, například té povinné šířky dveří, pak tyto právní předpisy jsou nedílnou součástí právního řádu a ve smyslu základního principu právní jistoty musí být bezplatně dostupné.
Není přípustné, aby si občan nebo i podnikatel za to, aby zjistil, jaké má právní povinnosti stanovené státem, platil. Obecným právním principem je požadavek právní jistoty a z něj vyplývá povinnost státu publikovat závazná pravidla chování. To není moje věta, to je věta, která vyplývá z nejedné judikatury, kterou jsem měla k dispozici.
A teď chci říci k tomu příběhu, který máme, který jsem uvedla na začátek. Právní normy a tedy právem aprobované technické normy musí být ze své podstaty přístupné veřejně a bezplatně už proto, že přístup jejich obsahu nemůže být závislý na finančních příjmech a sociálním statusu jednotlivce.
A to, co jsem teď tady prezentovala, to vychází opravdu z úplně bazálních zásad právního státu tak, jak jsme si ho sami ustanovili a s čím jsme souhlasili. Víte, ono to je trošku složitější s těmi právními předpisy a technickými normami. Zákon o technických požadavcích na výrobky říká, že technické normy mají být nezávazné. Samozřejmě pokud by byly nezávazné, pak by nebyla povinnost tyto technické normy bezúplatně lidem poskytovat. Jenomže ono to je tak, že ty technické normy, které jsou nezávazné, jsou tzv. technické normy indikativní. Indikativní znamená, že tyto technické normy nestanovují příkaz, nestanovují povinnost, ale stanovují pouze proces, kterým já se mohu dostat k naplnění toho daného příkazu. A ten proces je skutečně nezávazný, tudíž ta technická norma je nezávazná. A znamená to, že já klidně mohu použít nějaký jiný proces, a ten bude alternativní, ale musím se dostat k tomu výsledku.
Co říká evropské právo a co říkají legislativní pravidla vlády, která byla právě k tomuto problému změněna a upravena? Pod pojmem "indikativní" je v evropském právu stejně jako v legislativních pravidlech vlády ČR chápána výslovná možnost se od požadavku technických norem odchýlit.
Já jenom počkám, páni kolegové, mě to trošku přece jenom ruší.
Ale je možné se odchýlit, ale pouze budou-li dodrženy základní technické požadavky vymezené již v textu právního předpisu. A teď se tedy vrátím ke stavebnímu zákonu. Celý systém stavebního práva je konstruován právě v návaznosti na technické normy, které jsou závazné. Detailní rozbor této závaznosti udělal loni v květnu Nejvyšší správní soud a já jsem dokonce v odůvodnění pozměňovacího návrhu na výboru některé citace předložila, ale to by bylo opravdu velmi na dlouho. Není možné ze zákona stavebního, který je takto koncipován, najednou vytrhnout jednu větu, aniž bych udělala všechny kroky, které budou v souladu se základním principem a stavební zákon byl vůbec z hlediska užití širokou veřejností, ta, která ji potřebuje bezúplatný, aby byl využitelný.
Dámy a pánové, já chci říci ještě jednu věc. Stavební zákon je zákonem speciálním k zákonům o technických požadavcích na výrobky. Nebo tento zákon o technických požadavcích na výrobky, který teď projednáváme, je chápán Ministerstvem průmyslu a obchodu jako obecný zákon ke všem technickým normám, které jsou u nás v ČR. Ale v tomto případě ten stavební zákon mu není podřazen, ale je zákonem speciálním. To lze zase dohledat v mnoha odůvodněních ne mých, ale, řekněme, právě těch soudů.
Já bych se trošku ohradila proti tomu, co zaznělo ze strany předkladatele k výrokům Ústavního soudu, který údajně řekl, že technické normy nemají být poskytovány bezplatně. To on neřekl. V tomto případě naopak najdeme jednoznačně v odůvodnění tohoto rozhodnutí, že ano. V případě, že stanoví povinnosti, tak pak mají být veřejně dostupné, a bezplatně. Jediná věc, která je odlišně od této právní úpravy, je v tom, že on stanovuje míru přístupnosti. A to je ten rozdíl, který tam je. Ale jednoznačně Ústavní soud už tehdy stanovil, že mají být veřejně přístupné a bezplatné. Ale jen se tam jednalo o tom, jaká má být míra přístupnosti.
Já tedy bych chtěla ještě i se zmínit k tomu dalšímu silnému argumentu, který přednesl pan ministr. On říká, že důvodem zavedení povinnosti úplaty za všechny technické normy nejsou mezinárodní závazky, ale je to stanovení nějakého sekundárního úřadu, který napsal dopis našemu úřadu. Víte, já se tady musím velmi pozastavit. Víme, že podle opravdu velmi precizního a detailního rozboru, který provedl Nejvyšší správní soud v odůvodnění z toho rozhodnutí, skutečně není povinností zavedení úplaty mezinárodními závazky ČR vyplývajícími z jejího členství v EU nebo jiných mezinárodních dohod. Tady je shoda, myslím, s panem ministrem. Ale máme tu dopis od orgánů, které se zabývají normalizací, to jsou sekundární orgány, které píší našemu úřadu pro normalizaci, že musí všechny normy zpoplatnit. A to zejm. proto, že mají být dodržována autorská práva. No, já tedy jsem toho přesvědčení, že dopisy sekundárního úřadu EU nemohou blokovat principy základních práv naší země. Jsem přesvědčena a o mně to víte, že věřím ve smysluplnost EU, ale obávám se, že právě takové kroky možná organizací trochu lobbistických mohou soudržnost EU nejvíce poškozovat.
Nejde tak ani v tomto případě o autorská práva a nejde tak v tomto případě ani o výši úplaty. Pan ministr Mládek argumentoval v PS, že všichni musí platit za ty technické normy. Já zastávám názor, že všichni musí platit, pokud tyto technické normy nejsou závazné a součástí právního řádu. Pokud tento právní řád upravíme tak, jak chce EU, aby byly indikativní, pak samozřejmě nemohou být bezplatné.
Ve sněmovně pan ministr při obhajobě návrhu hovořil také ještě, a teď cituji, o koaliční shodě za nebo na technické normy s tím, že on sám souhlasil bez nadšení, jen aby splnil koaliční dohodu. Že souhlasil na zpoplatnění bez nadšení, jen aby naplnil koaliční dohodu. Podle jeho názoru šlo vše hladce, až soudním rozhodnutím byla část stavebních norem vyloučena.
A teď mi dovolte poslední ukončení toho, čím jsem vás teď chvilku zatížila. Někdo možná namítne, tolik řečí kvůli placení pár tisícovek korun. Ale jak jsem řekla, podle mého názoru tady ale vůbec nejde jen o peníze, ale o daleko vyšší princip. Princip právní jistoty, právního státu, kterým chceme být. Já jsem přesvědčena, že žádná politická dohoda ani momentální koalice nemůže být přijata a prosazena přes tyto bazální principy práva v naší zemi. Já prostě nevěřím, že taková dohoda mohla být s vědomím těchto důsledků vůbec učiněna.
