Otázkou je, jak tento plán má číst naše země. Dobrou zprávou je, že se balíček viditelně „nezahryzl“ do kohezních miliard. Tím to ale končí.

Využití finančních nástrojů typu záruk či částečného financování znamená, že financované projekty budou muset vytvořit výnosy, které zajistí „návratnost“. To je velká změna, naše země moc neuspěla s umísťováním kohezních stovek miliard, které vracet nemusela. Mnoho projektů se potýkalo nikoliv s návratností, ale dokonce i s tím, aby nám investice zaplacené Evropou „nespadly na hlavu“. Způsob, jakým investice umísťují veřejné rozpočty, na transparentních a ekonomicky podložených principech často nestojí.

Co si tedy z Junckerova balíčku naše země odnese? Obávám se, že moc ne. Nikoliv překvapivě u nás nevzkvétá zapojení soukromého sektoru a soukromé firmy zapojující se do trhů, kde zároveň působí stát (třeba železnice), čelí obrovským problémům, ne-li neférové konkurenci. Proto bude velmi obtížné připravit dostatek projektů stojících na vyváženém zapojení veřejného a soukromého kapitálu, které v soutěži o „peníze“ z Junckerova balíčku uspějí.

Přínosem by mělo být poznání, že do budoucna je třeba podstatně zvýšit nároky na státní investice. Nejde jen o peníze či pracovní místa, stejně tak to mohou být hodnoty spojené s fungováním státu. Každé rozhodnutí ale musí stát na jasných argumentech, které potvrdí, že tento způsob dosažení cíle státu je tím nejlepším. Až se posuneme dál v této dovednosti, nebudeme se muset bát, že v projektech typu Junckerova balíčku neuspějeme. A co je důležitější, naučíme se lépe spravovat stovky miliard, které stát od občanů a firem vybírá. Měla by to být samozřejmost, ale není tomu dosud tak. Junckerův balíček navíc možná předznamenává to, jak mohou státní investice v pokrizové době, kdy státy nebudou moci počítat s nekonečným prohlubováním zadlužení, vypadat. Neměli bychom tento signál přehlédnout.