Proto opakovaně píši, že úkolem dne musí být úspory a (dnes již osvědčené) obnovitelné zdroje. Dle mého názoru, pokud má jaderná energetika šanci, tak pouze v jiném designu. U nás se často mluví o projektu malého modulárního bloku Nuscale (malý je trochu zavádějící, takto se značí bloky s výkonem do 300 MW, tedy nikoliv míle daleko od původních bloků v Dukovanech). Ale uspět může i projekt BWRX 300 od GE Hitachi, který by měl mít premiéru kolem roku 2028 v Ontáriu. O jeho předběžné posouzení požádala nyní v Polsku firma ze skupiny Orlen.

Snaha o maximální zjednodušení bloku přivedla tamní inženýry k pasivně chlazenému bloku, který by měl mimo jiné vyžadovat poloviční objem stavby (na jednotku výkonu) a stejnou úsporu betonu (doporučuji se na link opravdu podívat). Pozoruhodná jsou starší ekonomická čísla, která uváděla (v úrovni roku 2017) fixní náklady na MWh elektřiny jen něco přes 100 dolarů, tedy citelně méně než odhady pro bloky „velké“.

U většiny podobných projektů jsou reálná data, pokud na ně dojde, vzdálená od původních plánů, ale snaha o maximálně jednoduchý design, snadnou výstavbu (2-3 roky) i zkušenost firmy GE Hitachi, dává jistou naději na úspěch. A tím otevření cesty, která dává větší smysl než opakování ekonomicky neúspěšných pokusů o velký jaderný blok z Francie a Finska.

Mimochodem, pokud by se před koncem dekády schylovalo k úspěchu Nuscale nebo zmíněného BWRX, myslím, že našeho nadšení pro přípravu stavby jednoho velkého bloku, která nás (neb náklad jde za státem) sama o sobě bude stát desítky miliard, budeme litovat, neb se otevře méně riziková cesta k rychlejší stavbě nového zdroje.

Více informací najdete ZDE.