A k tomu výsledek voleb v Řecku naznačující, že architekturu unie nemusí změnit jen britské referendum.

Kam se EU posune v dalších letech, je méně jasné než dříve. I přesto, že racionalita směr určuje: většina zmíněných otázek je lépe řešitelná, pokud unie bude držet pevně při sobě.

Například v oblasti bezpečnosti se buďto vydáme cestou společné odpovědnosti, nebo začneme upouštět od schengenského systému - jednoho z občany nejvíce ceněných výdobytků unie. Hlavní nadějí pro prosperitu silně provázané ekonomiky EU je vzájemně odpovědná ekonomická politika členů a odstraňování překážek na evropském trhu. Také uzavření mezinárodních obchodních dohod typu TTIP se Spojenými státy je nejen skvělou cestou k využití exportní výkonnosti evropských podniků, ale podtrhlo by i význam transatlantické aliance, která je dnes nejsilnější zárukou bezpečí. Takovéto vyvážené dohody je s to dojednat jen fungující unie.

Fungující unie znamená země Evropy stabilnější, bezpečnější a bohatší. „Fungující“ by mělo znamenat pružně a odpovědně se rozhodující, nezatěžující státy, firmy a občany nadměrnou regulací, ale určující pravidla tam, kde to dává smysl.

Posilování pravomocí unie je mnohdy rozumné (energetika, kapitálový trh), leč občany ne vždy vítané. Jít cestou změn tam, kde jsou přínosy největší, by mělo být samozřejmé. Kromě zmíněné bezpečnosti (třeba výměna informací či azylová politika) to mohou být změny daňových pravidel, které usnadní výběr daní. Reformovat je nutné rozpočet unie. Stav, kdy zástupci zemí navyšují jeho výdaje a snižují příjmy, čímž působí miliardové „sekyry“, musí skončit.

Další rozšíření by bylo rozumné Zdánlivě se nabízí posílení vícerychlostní povahy unie. Třeba Britové chtějí svůj vztah k Bruselu rozvolnit, zatímco většina eurozóny volá po pevnějším svazku. Doufám, že tento směr se naplní. Země stojící mimo eurozónu by neměly připustit, aby EU přestala hrát centrální roli v Evropě a byla nahrazena eurozónou. Cesta ústupků Britům směřuje právě k „více rychlostem“.

Perspektiva samotné eurozóny není špatná. I proto, že na rozdíl od minulosti má nástroje, které zvyšují odolnost vůči finanční nestabilitě (bankovní unie a systém řešení krizí) či problémům ve fiskální oblasti (pravidla i nástroj na řešení krizí „rozumného rozsahu“). Toto vše představuje „racionální“ a evoluční program, který by zřejmě vedl k unii stabilnější a pevnější. A také sebevědomější a respektovanější v dnešním málo stabilním světě. Je to pro mě scénář nejpravděpodobnější, i když i jeho naplnění jistě zatíží řada kompromisů. Třeba zbrzdění ochoty přijímat nové členy, jakkoliv by zahrnutí zemí z Balkánu, které splní podmínky, představovalo rozumný krok.

Reálnost a racionalita není zárukou naplnění cíle. Nástup nevídaně levicové vlády v Řecku či silná pozice populistů v mnoha zemích ukazuje, že i rozumný a poměrně dobře fungující projekt může spět k pádu pod tíhou špatných rozhodnutí či sporů.

Politická i ekonomická logika velí, aby Syriza rychle zapomněla na předvolební razanci ohledně oddlužení. Možnosti Řecka obejít se bez podpory věřitelů jsou v brzké době mizivé, stejně jako ochota věřitelů Řecku pomoci jinak než prodloužením splatnosti. Pokud obrat od předvolební mystifikace k realitě Syriza dokončí, bude při nastupujícím oživení Řecko s to splácet úvěry díky velmi nízkým úrokům poměrně snadno.

Nástup populistů či extrémních stran však hrozí například i zablokováním unijní zahraniční politiky či projektů typu TTIP. To představuje větší ohrožení budoucnosti unie než mnohé vzrušené ekonomické debaty. Každé volby rozhodují Největší hrozbou je ovšem sklon evropských politiků „svádět na Brusel“ nepopulární kroky unie, které v praxi stojí na jejich rozhodnutí a hlasování přímo volených poslanců Evropského parlamentu. Doma politické elity EU neobhajují. Nedostatek loajality k projektu evropské integrace s růstem populismu jsou hlavní faktory stojící za malou popularitou unie, kontrastující s jejím významem pro náš život.

Pokračování tohoto modelu může vést k jiné budoucnosti Evropy než té „racionální“. Například vícerychlostní unie může obrátit vývoj od odstraňování překážek na evropském trhu k jejich postupnému vytváření. Pokud EU v důsledku své rozpolcenosti nevyjedná vyváženou a širokou smlouvu TTIP, znamená to, že nevznikne řada pracovních míst a nevyužijeme příležitost, jakou silná dohoda mezi hlavními dvěma ekonomickými celky, EU a USA, představuje. Mohla by totiž nastavit nový standard, který povede ke snižování překážek v obchodu ve světě. S nemalým přínosem pro Evropu.

O budoucnosti unie rozhodují prakticky každé volby, formuje ho téměř každé rozhodnutí rady či parlamentu. Zapomínání na to, jaké hodnoty za unií stojí a co vše nám přináší, co od nás vyžaduje, může vést k bolestivým důsledkům.

Luděk Niedermayer, europoslanec za TOP 09

Vyšlo v Hospodářských novinách