Před 15 lety…
… byl 30. duben, předvečer našeho vstupu do Evropské unie. Tedy k jasnému, viditelnému kroku, který ukončil naše násilné odloučení od „evropské civilizace“ a návrat tam, kam historicky, zeměpisně i kulturně patříme.
Asi jsme to brali jako samozřejmost a něco, co mělo o klubu, který nás přijal, zaznít, nezaznělo.
Třeba toto…
Po druhé světové válce začali politici evropských zemí vytvářet pro náš kontinent jinou budoucnost. Pochopili, že toho, co občany na našem kontinentu, Evropany, vedlo k opakování nedůvěry, nepřátelství, které vedlo k válkám, je opravdu hodně. Je to jiná historie zemí a národů, odlišná kultura, rozdílné náboženství, historické křivdy či ekonomické zájmy. A ty vedly ke zrychlujícímu se kolotoči stále více krvavých válek.
Jsem prostě jiní, na spoustu věcí máme odlišný pohled a často máme jiné zájmy. Pokud nechceme, aby toto vše vedlo náš kontinent do zničujících konfliktů nebo „jen“ do neefektivní nespolupráce, musíme najít něco, co nás bude více spojovat než to, co nás vždy bude odlišovat.
Není to nic objevného – na upřednostňování toho, co nás spojuje a akceptování věcí, které vidíme jinak, stojí všemožná partnerství a společenství, na kterých se zakládají naše životy.
V případě našeho kontinentu tím silným, společným byla myšlenka společné Evropy, kde namísto konfrontace a nepřátelství budeme řešit problémy společně, spoluprací a solidárně, a samozřejmě, kde budeme společně pečovat o to nejcennější, to je mír.
Nebyla to tedy vize, kterou Unii podsouvá část politiků, tedy že chce „vyrobit stejné euroobčany“, právě naopak, je to cesta k tomu, abychom se i díky našim odlišnostem, které byly, jsou a budou, spolu naučili žít a řešit spolu problémy, které nás tíží.
Hodně lidí na to zapomnělo a chybně vydávají Unii za projekt zaměřený výhradně na obchod či dokonce za kasičku na peníze, do které si některé země velkoryse sahají.
Zdaleka ne vše se vždy „naší společné Evropě“ daří, ale základní mise, tedy nejen udržení míru a spolupráce, ale i společné řešení problémů či překonávání historických stereotypů či poučení z minulých tragédií se, myslím, opravdu daří. A z pohledu zvenčí je to asi jeden z největších a nejúspěšnějších činů, které přineslo minulé století.
Zde ale nechci a nemohu se svým pohledem na to, do jakého klubu jsme před 15 lety vstoupili, skončit.
Pokud si uvědomíme naši odlišnost, logicky vedoucí k různým pohledům na svět a jeho problémy, musí být jasné, že hledání společných řešení, na kterých společná Evropa stojí, se nemůže obejít bez ochoty poslouchat názory a postoje ostatních, které musí doplňovat prosazování „naší pravdy“. A je samozřejmé, že pokud se chceme dohodnout, přijatá dohoda nebude obvykle „jen ta česká“, stejně jako nebude německá, portugalská, italská či finská. Musí to být smysluplný a fungující kompromis, a někdy také shoda na tom, že s tímto problémem si poradí země samy bez toho, aby ho společně řešila Unie.
Na desítkách diskusí se studenty, občany, podnikateli nebo dětmi ve školách obvykle nad tímto strávím prvních 10 minut. A možná si to nalhávám, ale mám pocit, že to většina lidí docela dobře chápe. A z jejich reakcí je často vidět, že jim to nikdo předtím neřekl. A to je možná tak trochu součást trablů, které občas v naší zemi vidím…
