Důvody pro to, aby ČR vstoupila do klubu zemí platících eurem, byly vždy silné. Byla jimi ekonomická výhodnost, daná strukturou naší ekonomiky, a velmi dobrá připravenost.

Dnes jsou důvody ještě silnější. Ukázalo se, že nezávislá měnová politika neochránila naše občany a firmy před vysokou inflací. Naopak, inflace v ČR patří k nejvyšším. Vysoké úroky nutí část firem k půjčkám v eurech, což vede k situaci, kdy by náhlý propad směnného kurzu způsobil těmto firmám  překvapení (nejsou-li přirozeně zajištěny). Vládní slib politiků ODS, že zavedou možnost účtovat v eurech (nevím, kdy a jak bude naplněn) povede k tomu, že další část ekonomiky do eura "odcestuje". Dále se tím sníží účinnost měnové politiky, ale riziko spojené s výkyvy kurzu zde zůstane.

Mnoho firem se u nás snaží se "přirozeně" proti pohybu kurzu pojistit. A to tím, že pro zboží, které prodávají za eura, požadují i tuzemské subdodávky fixované v eurech. Nepodléhejme ale omylu, že to problém rizika řeší. To se jen posouvá dál v dodavatelském řetězci. Končí přitom u (nebohých) firem, kterým odběratel vnutí ceny v eurech, zatímco ony platí mzdy v korunách a kurzové riziko nesou.

Otázka tedy zní. Na co pořád čekáme?