V Evropě se již desítky let nestalo, aby v demokratických volbách země prohrály svou budoucnost. Ale příklady, i ty, které se bolestivě dotkly naší země, ve 20. století nalezneme. Doufám, že blížící se řecké volby tento seznam nerozšíří.
Ekonomická situace v Řecku se mírně zlepšuje, ekonomika postupně začíná růst. Bude to ale trvat ještě pár čtvrtletí, než to alespoň část Řeků pozná na své životní úrovni. A ta je navíc velmi vzdálená tomu, na co byli před krizí zvyklí.
Za mizerii, která v Řecku již déle než půl dekády vládne, mohou pochopitelně tamní vlády, vedoucí zemi zejména v 21. století a “bad luck”, které propojil mizernou správu země s krizí, odstartovanou ve světě v roce 2008. Postupnou ztrátu schopnosti udržet finance Řecka “v přijatelném stavu” a růst nákladů v ekonomice, který vedl k nekonkureceschopnosti velké části země, krize přetavila v “infarkt” nedostatku peněz a hrozbu bankrotu. Tedy na krizi s nulovým časem na opravy chyb, které navíc během mnoha let řecká vláda ani nezahájila.
Ovšem politici v tomto díle zkázy nebyli sami. Nesmíme zapomínat, že je do jejich úřadů přivedly hlasy lidí, kteří často uvěřili zkazkám o růžové budoucnosti, bez změn v neudržitelném, leč pro mnohé pohodlném fungování státu. To, že na tuto chybu doplatili nejvíce právě občané, je logické…
To, čím prošlo Řecko, ale třeba i Irsko nebo pobaltské země, je pro nás těžko přestavitelný pokles ekonomiky, který se promítl do nezaměstnanosti a poklesu bohatství. Tyto abstraktní termíny znamenají tragédii řady lidí, mnohdy s nezvratnými důsledky. Ovšem ani tak, nikdo nemá “povinnost” chránit špatně fungující země od bankrotu, který by mizerii pouze prohloubil. Povinnost poskytnout takovýmto zemím miliardovou pomoc ve formě půjček (které nikdo jiný není ochoten poskytnout), pochopitelně neexistuje. Ale podmíněná ač mnohdy velkorysá pomoc je nejen ekonomicky racionální (jak ukazují příklady mnoha zemí, které před krachem zachránila), tak odpovědná. Zejména pro země sdružené a propojené v celcích, jakým je třeba EU.
Jisté je, že ne všechny podmínky programů byly vhodně zvolené a stejně tak optimální nebyly ani politiky krizí vystresovaných vlád. Naštvání občanů je proto pochopitelné, neboť málo kdo si u nás dovede představit, jak zásadně se život v Řecku v minulých letech změnil…
Politická nestabilita či hledání “třetích cest” je (nejen v Řecku) je logicky na denním pořádku. Neúspěšná volba presidenta a s ní spojené parlamentní volby mění toto abstraktní riziko v něco, co znovu otevřelo otázku další budoucnosti Řecka. Největší podporu mezi Řeky zřejmě má “protestní strana” Syriza, která má vskutku extrémní představy o dalším fungování země a jejím vztahu k okolí. Strana chce například zvýší minimální mzdu na 750 euro, přidat čtrnáctý plat a nabírat zpět propuštěné státní zaměstnance. Nad to slibuje třeba distribuci jídla, energií a zdravotní péče zdarma všem, kdo to potřebují.
Zaplatit tento program má částečné odpuštění dluhu a nákup dalších druhopisů Evropskou centrální bankou. Na programu je zavedení 75% daně pro bohaté a odstranění šedé ekonomiky. To má dle Syrizy stačit pro přebytek rozpočtu (tomu snad nevěří ani tvůrci programu). Není ani jasné, kdo zaplatí slíbené moratorium na dluhy občanů převyšující 20 % příjmů. Zřejmě znárodnění podstatné části ekonomiky. A třešničkou na dortu je slib ubytování lidí bez domova ve vládních budovách a bankách.
Čtenář nemusí mít PhD z ekonomie abych pochopil, že jde o sliby nereálné, a stejné to je s požadavky na partnery Řecka (nejen země EU a ECB, ale i MMF či soukromé investory). Takovéto Řecko by mohlo hledat porozumění možná někde ve Venezuele či Severní Koreji. Tyto země však nemají zdroje nato, aby Syrize s jejím podivným snem pomohly.
Existují proto 3 možnosti. První je, že Syriza volby nevyhraje (v Řecku se hraje o bonus vítěze ve výši 50 mandátů) a zůstane v pohodlném postavení opoziční strany, slibující řůžovou budoucnost, bez jakékoliv odpovědnosti. Druhá možnost je, že Syriza vyhraje a během pár hodin zahájí postupný manévr „normalizace“ svého programu tak, aby v zásadě zachovala dnešní kurz Řecka a připsala si zásluhu za zlepšení, které by mělo postupně přijít. Politiky ohrožující dnešní stabilitu Řecka opustí briskně (tedy slíbí, že přijdou později) a z programu provede některé viditelné, leč ekonomicky „levné“ kroky.
Poslední možnost je, že Syriza vyhraje, vládu sestaví, a s „obratem k rozumu“ bude váhat. To může mít důsledky pro Řecko i jeho okolí. Jakkoliv považuji EU i eurozónu za stabilní a docela dobře fungující celky, neznamená to, že musí beze změny přečkat cokoliv. Syriza si dle svých slov cestu z Unie či eura nepřeje (i její představitelé chápou, že to by znamenalo ekonomický kolaps, a dokonce pouhá „hrozba“ vlády Syrizy dnes Řecku život komplikuje), nicméně realizace byť jen části jejího programu může Řecko tímto směrem vést.
Demokracie není vždy o racionalitě (což neplatí jen na jihu Evropy). Rozhoduje v ní každý jednotlivec tím, že u voleb spoluurčuje budoucnost země. Řekové se mohou rozhodnout, jak uznají za vhodné. A jimi zvolení politici poté mohou provádět to, k čemu si myslím, že mají od voličů mandát. Ovšem chyby vlád (stejně jako úspěchy), dopadnou opět pouze na občany, nikoliv „jejich“ ministry.
Je to tak ve všech volbách. Proto se v tomto případě (opět) hraje o hodně. Zdaleka nejen pro Řecko. Spektakulární kolaps, který by mohl v některých scénářích Řecko potkat, by sice byl účinnou cestou, jak oslabil stále více populární populistické strany v Evropě, ale cena by byla vysoká. Z cynicko-pragmatického pohledu se zdá být lákavé, aby ji zaplatili v Unii nepopulární Řekové, nicméně, osobně to Řecku ani nám vůbec nepřeji. Nejen pro chaos, nestabilitu a strádání pro miliony Evropanů, v tomto případě hlavně v Řecku. Myslím, že třeba i zvládnutí obtížných situací a nalezení dobrého mixu odpovědnost a solidarity je to, co ukazuje na „civilizovanost“ lidí a zemí. A podle mne do „evropského genomu“ toto prostě patří… Proto doufám, že se Řekové rozhodnou správně a tamní lidé se kýženého zlepšování situace brzy a trvale dočkají.
