Nakonec vše dopadlo tak, jak to u nás končí často. Stát téměř nic neudělal, tisíce lidí jsou frustrováni, řadu mladých lidí to pošle na „kolej života“, která nepovede k plnému rozvinutí jejich talentu a schopností a... zkusíme na to zapomenout. A jak jinak, nepoučit se.
Aspoň tento krok – tedy omezení počtu tříd šestiletých gymnázií a jejich nahrazení těmi čtyřletými v kritických 2 až 3 letech (a zohlednění toho v letech dalších) – by umožnil uplatnění stovek či spíše tisícovek studentů, kteří napsali zkoušky dobře, ale měli smůlu, že se narodili ve „špatném roce“ (jak zmínil loni jeden politik).
Dokládá to, že bohužel pojetí toho, co je a není náš stát, zřejmě uvázlo někdy v devadesátkách. Nejlepší vzdělání (nejen) mladých lidí totiž není jen jejich „soukromá věc“, ale je to zájem celé společnosti. Naši lidé jsou mnohem větším aktivem než uhelné doly nebo zásoby lithia. Nezvládnutí demografické vlny tak nejen otřáslo důvěrou tisícovek lidí ve fungování našeho státu, ale též nás obralo o budoucí prosperitu, kterou naše země nutně potřebuje.
Jistě, primární kompetence za střední školství leží na krajích a jejich politici by se měli zodpovídat za to, jak ve svém místě problém řešili (nebo neřešili). Pokud ale nižší úrovně našeho státu nejsou s to zajistit, aby stát fungoval ve vztahu ke svým občanům jako stát, a nikoliv jako konglomerát různých, někdy poněkud nahodilých politik, musí odpovědné ministerstvo konat. V nejhorším případě až požadavkem na změnu kompetencí. A nikoliv bonmoty a chytrými komentáři.
