“Kdo se nepostaví politice USA, je spoluviníkem, prohlásil německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel“
„Svět může v boji s klimatickými změnami i nadále počítat s evropským vedením, prohlásil eurokomisař pro klima a energetiku Miguel Ariase Cañeteh“
„Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker podle agentury AFP označil Trumpovo rozhodnutí za vážnou chybu“.
„Předseda europarlamentu Antonio Tajani podotkl, že dohoda dál platí a bude se v ní pokračovat, ať už s Američany nebo bez nich“
„Trump udělal chybu, vzkazuje do Washingtonu Bohuslav Sobotka“
Oficiálním cílem klimatické dohody je udržet globální oteplování pod hranicí 2 stupňů Celsia do konce tohoto století.
Podle pařížské dohody by měl svět také ve druhé polovině století dosáhnout rovnováhy mezi vypouštěnými emisemi a emisemi přirozeně pohlcovanými v přírodě, tak, aby byly výsledné emise nulové. Svého vrcholu by ovšem měly emise dosáhnout co nejdříve, a pak už by mělo vypouštěné množství jen klesat. Závazky jednotlivých států ovšem nejsou závazné a ve své současné podobě k dosažení cíle nestačí. Zásadní roli proto bude v příštích letech hrát mechanismus pro pravidelné pětileté vyhodnocování národních plánů a možné zvyšování závazků.
O čem už se mluví méně, je „dáreček“ ve výši 100 mld USD rozvojovým zemím, bez kterého by tyto země žádnou dohodu nepodepsaly. Na to by se podílela i ČR.
Pokud pohlédneme na celou záležitost střízlívíma očima, nejasný je už cíl, jak byl stanoven a jak je reálný.
Jeho reálnost je postavena na matematickém modelu klimatu, který není možno nijak experimentálně ověřit. I když nepochybuji o dobré vůli a znalostech tvůrců tohoto modelu, je naprosto jasné, že do něho nemohli zahrnout všechny relevantní faktory, protože prostě nejsou známy. A o těch mimo planetu Zemi to platí dvojnásob.
Model tedy vyjadřuje nějakou pravděpodobnost, o které ani nevíme jakou.
Stejnou nejistotu pak vykazuje podíl člověka na změnách klimatu a reálné možnosti člověka tuto změnu zastavit nebo zmírnit.
I za předpokladu, že navržený postup je reálný, narážíme na další problém. Hlavní prosazovatel této dohody je EU, jejíž oficiálním cílem je “zaujmout v mezinárodním společenství přední pozici v boji proti klimatickým změnám” .
Přitom EU produkuje pouze 9% skleníkových plynů (USA 11%, Čína 25%). Je tedy jasné, že i kdyby EU za nepředstavitelných ekonomických nákladů snížila produkci C02 na nulu (a její občané přestali i dýchat) , nestane se v podstatě vůbec nic.
Přitom představa, že se například Čína bude řídit nějakými závazky tohoto typu, je zcela směšná. Za těch 20 let, co tam jezdím dost často a mám tam pár přátel, jsem trochu pochopil jejich “tradiční přístup”... na mezinárodních fórech podporují kde co... doma pak jen to, co je pro ně výhodné. Oni tento postup pokládají za logický a jediný správný, aniž by měli i jen vzdálený pocit nekorektnosti. O Indii snad ani mluvit nemusím...
Pokud jde o rozvojové země, ty se jistě do “boje proti klimatu” rády zapojí, když za něj dostanou řádně zaplaceno. Napřed ovšem zcela logicky (pro ně) musí rozvinout svůj průmysl (a i produkci skleníkových plynů) na úroveň zemí rozvinutých, aby jejich obyvatelstvo nežilo ve věčné chudobě. Takže získané finance použijí, abych tak řekl “obvyklým způsobem”.
Toto vše jsou ovšem dávno známá a nezpochybnitelná fakta.
Proč tedy obvykle velice pragmatičtí politici sami neříkají, o co jde? Proč se najednou starají o to, co snad může být za 100 let?
Vysvětlení je prosté - cílem je odvrátit myšlení voličů od každodenní reality, od neplnění volebních slibů a od výsledků jimi provozované politiky v reálném čase. A navíc – případné hospodářské problémy lze snadno „svést“ na opatření nezbytně nutná k „záchraně světa“.
Tento postup je zcela bez rizika – jen málo evropských voličů je evidentně ochotno vzít do ruky kalkulačku a spočítat si cenu „boje za záchranu světa“ a jeho možnou efektivitu. To mimo jiné ledacos napovídá i o úrovni vzdělání v Evropě, kterou se tak ráda chlubí.
A má to i další aspekt. Lze říci, že problém „klimatické změny“ přišel pro politiky toužící po vzniku Europského superstátu jako na zavolanou. Po všech minulých a současných problémech se zoufale hledal a hledá důvod pro „společnou“ agendu. A zde je – EUropa v popředí boje za „záchranu lidstva“.
A úplně naposled – peníze a zase jen peníze. Dotace na obnovitelné zdroje, úplatky zeleným aktivistům, dotace ekonomicky neudržitelným “zeleným činnostem” a tvorba “zelených pracovních míst” za peníze všech občanů, masírovaných dnes a denně hesly o ochraně přírody a záchraně světa a nutnosti “platit odpustky”.
Když se někdo zeptá zcela konkrétně na náklady a efektivitu, je zle. Je velice případné, že i naše MŽP není schopno (ochotno) dodat poslancům ekonomické důsledky ratifikace “Pařížské dohody” pro ČR. A stačí si vzpomenout, že nebýt “povinných” biopaliv, nebyla by naše pole žlutá a Agrofert by si nemastil kapsu na “výpalném” z kapes každého účastníka silničního provozu a vlastně i všech ostatních občanů.
Takže důvody zběsilého křiku nad rozhodnutím presidenta Trumpa jsou zcela jasné. On nechce vyhazovat peníze daňových poplatníků USA oknem - ostatní “státníci” mají starost právě opačnou - mohli by o ty peníze které lze tak skvělě a bez rizika “přerozdělovat” přijít. A EK by neurčovala “osud naší planety”.
Co z toho všeho plyne pro Českou republiku? Vlastně nic nového. Peníze našich občanů bychom měli využívat především na přizpůsobení se změně klimatu, protože z výše uvedeného je snad jasné, že vše ostatní je vyhazování peněz oknem. A pokud už by měl stát něco dotovat, měl by to být výzkum a vývoj nových zdrojů energie a nových způsobů jejího skladování. Rozhodně by neměl, jako dnes, dotovat nekonkurence schopné zdroje, jako jsou biopaliva a další. Protože tím nejen vyhazuje “peníze oknem”, ale i brání tomu, aby byly objeveny a využity zdroje nové, které budou konkurenceschopné. I z tohoto hlediska je jasné, že ČR by dohodu ratifikovat ve vlastním zájmu neměla.
A pokud jde o “záchranu planety” a “boj proti změně klimatu”, měli bychom si vzpomenout na dobu nedávno minulou. Jaký byl přínos pro občany z toho, že jsme “poroučeli větru dešti” a bojovali proti “americkému imperialismu”? Troufám si říci, že žádný - či spíše záporný, protože to nebylo zadarmo. Podobně bychom měli i dnes hodnotit i proklamace představitelů EU o “záchraně planety” a “vedení světa”. Protože to, o co jim jde, nejsou ani občané a ani planeta Země. To, o co jim jde je stejné jako vždy - jde jim o prebendy, peníze a moc nad občany.
A to je to, co jim teď Trump komplikuje.
Tomáš Vaněk
www.vanektomas.cz
