Zeď je v každém případě určitá ultima Thule, tedy místo, které leží na samém okraji našeho světa a které symbolizuje mnohdy prostor, který nás přesahuje a který je pro nás nedosažitelný. Proto asi vznikla Zeď nářků z pozůstatků jeruzalémského Chrámu. Takovou zeď máme ostatně i my v Praze – zeď Maltézské zahrady na Malé Straně, které se po roce 1980 začalo říkat zeď Lennonova.

Je-li zeď postavena, aby oddělila dvě nepřátelské části prostoru, stává se svědectvím naší společné neschopnosti řešit konflikt jinými prostředky. Taková zeď je tedy selháním, i když její nepostavení by zcela nepochybně mohlo mít v dané chvíli jiné negativní důsledky. Existence zdi tedy ukazuje jak na existenci konfliktu, tak na naši neschopnost ho řešit.

Snad každý Evropan měl proto radost z pádu Berlínské zdi v roce 1989. Pád zdi byl spojen s nadějí na společné, spokojené a bezkonfliktní soužití. A byl také zdrojem historického optimismu, že jsme schopnější než generace před námi, že jsme jako lidé dnes lepší a že se bez téhle i jakékoliv jiné zdi obejdeme.

Po 25 letech se však ukazuje, že to tehdy byla jen iluze. Že jsme stále stejní, jak nás ostatně barvitě popisuje Starý zákon, podléhající nejrůznějším svodům, štěkání alfa samců, cinkotu peněz, zvuku válečných bubnů.

A tak musíme vzít na vědomí, že před týdnem oznámil předseda podivně vzniklé ukrajinské vlády Arsenij Jaceňuk, že „byly z příkazu prezidenta Ukrajiny Petra Porošenka zahájeny počáteční práce na opevňovacích zařízeních a na stavbě inženýrských zábran na určitých hranicích“. Na Ukrajině nastartoval národní projekt s jednoduchým oficiálním jménem „Zeď“, i když o něm mluví pro média Jaceňuk i jako o Mannerheimově linii. Tisíce dobrovolníků už začaly radostně kopat a firmy spojené s oligarchy připravují rovněž radostně stavební rozpočty do výšky Babylonské věže.

Co dodat? Berlínská zeď, Mannerheimova linie ani dnešní Velká ukrajinská zeď, dlouhá 1500 km, nikdy nebyly a nebudou překážkou pro pohyb velké armády, kdyby tak snad někdo rozhodl. Je to překážka pro pohyb normálních lidí, aby se snad na té druhé straně nenakazili nějakou myšlenkou, která by se pak po jejich návratu mohla začít množit jako virus.