Nechtěl se s občany dělit o vládu. A přitom mu vůbec nevadilo, a dodnes nevadí, že ve skutečnosti řídí stát jiní nevolení: vekslácká oligarchie...“
Myslím, že tímto bonmotem vystihl režisér Jiří Menzel nejlépe vztah pravicových stran k občanské společnosti (Čeledíni mezi námi, MFD 3. srpna 2013). Když jsem o odporu našeho exprezidenta k občanským sdružením mluvil s jedním profesorem politologie z university v Minessotě, řekl mi: „Tohle jsme u nás v USA řešili už v devatenáctém století. Kdyby nebyly občanské iniciativy, měli bychom u nás dodnes otroctví.“ Myslím, že ke skutečné demokracii občanské iniciativy a sdružení občanů nerozlučně patří.
Podíváme li se na věc hlouběji, přijdeme na to, že v běžném životě do politických rozhodnutí zasahují i jiné nevolené, ale velmi dobře organizované struktury. Vezměme třeba hypotetický případ stavby megaskladiště u malého města. Pomineme-li otevřenou korupci, tak firma usilující o skladiště má dostatek peněz a lidí, aby mohla starostovi a zastupitelům předkládat různé projekty, varianty územního plánu a návrhy řešeni. Může pořádat semináře, pracovní obědy a výjezdy do zahraničí. Občané, kteří sklad nechtějí, chodí do práce, starají se o rodinu a dům, moc peněz nemají a (na rozdíl od expertů najatých firmou) problematice územního plánu, studiím vlivu na životní prostředí a právním aspektům povolení stavby vůbec nerozumí. Jsou tedy zjevně v nerovném postavení. Ale v okamžiku, kdy se obrátí na nevládní organizace, aby jejich zájmy zastupovaly, anebo jim pomohly, vyskakují obránci zastupitelské demokracie a za zpěvu chorálu: “Kdož sú volení straníci„ začnou vymítat ďábla nevolených občanských sdružení.
Je tedy celkem zřejmé, že občanská sdružení mají ve společnosti své místo a mohou zastupovat zájmy svých členů (šachisté, kaktusáři) a nebo i zájmy mnohem širší (ekologická sdružení, sdružení na obranu spotřebitelů, charity). V těch druhých organizacích jsou sdruženi často lidé, kteří cítí vyšší zodpovědnost za společnost, ve které žijí, a snaží se něco změnit k lepšímu. Celá věc má ale i druhou stranu. Václav Havel (Odpovědnost jako osud HN, 4. října 2007)se k určitým typům občanských aktivistů vyjadřuje kriticky a říká jim posedlíci. „Jímá mne ... hrůza z katastrof, do nichž může lidstvo uvrhnout posedlíkova potřeba činit dobro a k obrazu toho, co si pod tím představuje „upravovovat“ svět …Čím vážnější věci člověk dělá, tím větší by měl měl mít nadhled a tím lépe by měl být schopen vnímat groteskní dimenze vlastního konání, umět o něm přemýšlet či reflektovat s odstupem a ironií, skepsí na pozadí vědomí , že všechno je beztak absurdní.“
Myslím si, že svoboda být aktivním členem občanské společnosti musí být vždy spojena s odpovědností, za to co konám. A to ve většině při případů také je. Domnívám se ale, že svoboda podnikání také musí být také spojena s odpověděností, a to v mnoha přepadech, žel, není.
