Zatímco ta první má být uzavřena s Kanadou a ta druhá se Spojenými státy americkými, mají obě za úkol kompletně změnit podobu transatlantického obchodu a s ním i život více než 800 milionů obyvatel.
Jak? Minimálně Evropská komise v tom má jasno. Dle informační kampaně, které jsme od začátku vyjednávání vystaveni, můžeme při uzavření dohod očekávat otevření zaoceánského trhu evropským firmám a usnadnění exportu i investic. Ty by měly evropské, pořád nepříliš rostoucí ekonomice ročně pomoci růst o více než 120 miliard eur, zajistit několik tisíců nových pracovních míst, snížit ceny a zvětšit spotřebitelskou nabídku. Komise dokonce slibuje, že nám zaoceánský obchod může pomoci vyřešit problémy v blízkosti našich hranic.
Jestli je to možné, nechám čistě na Vás. Myslím však, že všem občanům se zdravým úsudkem brzy musí dojít, že ve skutečnosti tento příběh není prostý. Není ani černobílý, což se začíná ukazovat na obou stranách oceánu.
Ačkoliv bývají dohody CETA i TTIP často označovány za dohody úplně jiného charakteru: CETA za dohodu klasického stylu odstraňující celní přirážky a TTIP za primárně odstraňující regulatorní rozdíly, zdá se, že obě dohody postihuje až nápadně podobný osud.
Zatímco CETA začíná vzbuzovat stále více otázek až na začátku procesu ratifikace, TTIP na sebe doslova bere podobu zmrzlého ledu ještě v průběhu vyjednávání.
Obě dohody, přestože mohou být mnohými označovány za šperky evropské obchodní politiky, spojuje extrémně velké riziko, a to hned na několika frontách. Smlouvy nemusí být problematické jen z pohledu zachování bezpečnosti potravin, chemické regulace či hygienických standardů, ke kterým jsem se již tak často vyjadřoval. Jsou problematické také z pohledu zachování akceptovatelné kvality poskytovaných veřejných služeb, jak s ohledem na navrhované arbitrážní nástroje ostatně potvrzují evropští zástupci tohoto sektoru.
Je naprostá pravda, že i v minulosti jsme se dokázali velmi dobře přesvědčit o tom, že liberalizace veřejných služeb, tak moc potřebných pro zachování hospodářské konkurenceschopnosti a společenského blahobytu, nefunguje za každých okolností. Příkladem mohou jít doprava, telekomunikace či energetika. I přesto to vypadá, že se nepoučíme z minulých chyb a budeme se snažit liberalizovat služby, pro které tržní samoregulace nefunguje optimálně.
Otázka zaměstnanosti i hospodářského růstu představují další z otazníků. Studie dopadů obou dohod momentálně potvrzují, že Komise nevzala v potaz všechny relevantní faktory, včetně změny v distribuci příjmů. Obě dohody by tak mohly Unii stát až 700 tisíc pracovních míst a snížit nejen růst ekonomiky, ale i blahobyt většiny občanů.
Ačkoliv byl v minulosti obchod stimulem evropské prosperity, nesmíme zapomínat, že uzavřený proces vyjednávání všech mezinárodních obchodních dohod je kombinací výher a ústupků obou stran, na které je vyvíjen korporátní tlak. Někdy je proces vyvážený více, někdy méně.
Považovat jednu dohodu za méně nebezpečnou než tu druhou, jen protože unikla počátečnímu zájmu či proto, že považujeme jednu zemi za jakkoliv sympatičtější než druhou, by bylo velmi špatné. Ratifikační proces musí být příkladem důkladné volby. Uvážlivé rozhodnutí je proto naše politická odpovědnost. Je to ostatně rozhodnutí, které neovlivní jen život náš, ale i budoucích generací.
Pavel Poc, europoslanec
