Reforma zemědělské politiky je dlouhodobým procesem, momentálně je celá věc na půdě Evropského parlamentu. Tam se velmi šikovný kousek podařil ministru zemědělství M. Tomanovi ve spolupráci s europoslancem P. Pocem.
Oba sociálně demokratické politiky nezastavila smutná skutečnost, že Česko ve Výboru pro zemědělství, který je za přípravu legislativy zodpovědný, nemá žádného vlastního zástupce. Připomínkovat legislativní návrhy ve výborech totiž mohou pouze jejich členové, ostatní europoslanci tak mohou učinit jen ve spolupráci s nimi. Dr. Pocovi se tímto způsobem podařilo do textu protlačit 97 pozměňovacích návrhů reflektující české potřeby, které byly připraveny ve spolupráci s ministrem zemědělství Tomanem. Zajistili tak, že legislativní zpravodajové budou muset vzít český kontext v úvahu.
„Nesmíme si nechat ujet vlak. Je velmi důležité, aby se nám podařilo aktivně se účastnit formování této důležité politiky a jejích elementů. Jedná se například o investice do našich lesů, včelařství, méně rozvinutých venkovských oblastí nebo dostatečné pokrytí nákladů spojených s řádnou ochranou oblastí Natura 2000 a zemědělských ploch zahrnutých v plánech povodí,“ říká Pavel Poc a dodává, „není to vůbec lehká práce, protože konkurujeme pozicím 26 ostatních členských států, které také chtějí pro svůj specifický zemědělský sektor udělat maximum. My si z důvodu absence vlastního zastoupení musíme hledat oklikou cestičky, které nás dovedou k cílové rovině.“
Ministr Toman vidí zase nesoulad v návrhu Komise a její proklamací zemědělskou politiku zjednodušit. „Například povinnost zpracovat výkonnostní zprávu vždy do poloviny února je pro národní platební agentury téměř nesplnitelná,“ prohlásil Miroslav Toman, „potřebujeme zodpovědnější zemědělské hospodaření, lepší stav půdy, životního prostředí a adaptaci na extrémnější počasí, do čehož spadá i aktuální problém sucha. Stejně tak nesmíme zapomínat na podporu mladých, malých a středních zemědělců, kteří hrají nezanedbatelnou roli při udržení rozmanitosti venkova, přispívají k rozvoji regionálních komunit a životě na venkově.“
Výsledek je příkladem toho, že linka mezi Prahou a Bruselem u sociální demokracie funguje.
