jsem rád, že mohu vystoupit na této konferenci a předně bych chtěl uvítat, že konference velmi příznačně nese podtitul „mýty a skutečnost“. Snad jedině s malým korektivem, který bych si dovolil doplnit: mýty jsou důležitou součástí lidské kultury, proto bych osobně volil expresivnější vyjádření – „bludy a skutečnost“. To je to, co budeme dnes řešit.
Úvodem bych rád stručně shrnul, co se odehrálo. Vláda České republiky schválila návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Schválila ho jednomyslně hlasy všech přítomných ministrů. To není tak samozřejmá a banální věc, pokud vezmeme v úvahu, jak dlouho se o narovnání vztahu mezi státem a církvemi jen hovořilo. Kolik vznikalo různých koncepcí, záměrů a představ, které zůstaly právě jen koncepcemi, záměry a představami. Konečně jsme dospěli ke konkrétnímu závěru, což je společným dílem všech koaličních stran, ale i vůlí dotčených církví a náboženských společností.
Já si tohoto výsledku, této dohody a této jednoty cením a pevně věřím, že ji prokážeme i během projednávání v Parlamentu. Považuji v této souvislosti za důležitý výsledek, nikoliv poněkud trnitou cestu, kterou jsme se k tomuto výsledku dopracovali.
Klíčové je, že se vláda dokázala shodnout na návrhu zákona, který řeší více než dvacet let neřešený problém majetkové křivdy spáchané na církvích a náboženských společnostech komunistickým režimem po 25. únoru 1948.
A musím v této souvislosti odmítnout snahy tuto dohodu zvnějšku torpédovat a pokoušet se tak sbírat laciné populistické politické body.
Abych se vrátil, dámy a pánové, k tématu konference. Prvním mýtem, tedy spíše bludem je – a nutno podotknout, že před dvaceti lety, kdy vášnivé diskuse okolo církevních restitucí probíhaly v podobném duchu, jej nezvedli ani komunisté, tedy jen, že stát bude církvím něco dávat. Stát těžko může dávat něco, co mu nepatří. Nikdo, ani stát, nemůže volně nakládat s něčím, co mu nepatří a nikdy nepatřilo. Opomíjí se v této souvislosti skutečnost, že komunistický stát se fakticky zmocnil velké části církevního majetku, nepokládal však za potřebné zajistit si jeho držení také právně.
Druhý blud s tím souvisí: stojíme prý před rozhodnutím, zda vrátit, či nevrátit církevní majetek. Jak jsem už naznačil, ono i to „vracení“ je nepřesný termín. Každopádně před žádným podobným rozhodnutím - to znamená, že zabraný majetek se bude, nebo nebude vracet - nestojíme. Toto již bylo učiněno, a to na začátku 90. let, kdy v zákoně o půdě (229/1991 Sb.) se objevil blokační paragraf (§ 29) na církevní majetek s přímým poukazem na přijetí prováděcích zákonů. Ty však nebyly do dnešních dnů přijaty.
Z hlediska právního státu bychom měli tento stav věcí respektovat. Pravděpodobně by se většina našeho národa shodla na tom, že dluhy, které jako stát máme, se odpustí. Obávám se však, že u věřitelů by nám toto rozhodnutí neprošlo, i kdyby bylo nakrásně přijato ústavní většinou.
Naším věřitelem jsou v tomto případě naštěstí církve a náboženské společnosti, které z dobré vůle do ostrého střetu se státem – i po dvaceti letech! – nevstoupily. Církve a náboženské společnosti nicméně nejsou – což je řekněme třetí šířený blud – vydány na milost, nebo nemilost státu. Možnosti státu jsou totiž fakticky následující:
1. S církvemi se dohodnout o rozsahu vydávaného majetku.
2. Navzdory Ústavě a legislativě provést nový a tentokrát právně důsledný akt loupeže a vyvlastnění, kterým zbavíme církve jejich majetku.
3. Navzdory posledním judikátům Ústavního soudu dále situaci neřešit a pokoušet se výše zmíněnou dobrou vůli církví nějakým způsobem zneužít. Tato cesta dříve nebo později povede k vleklým soudním sporům, což je nabíledni.
Jako rozpočtově odpovědná vláda jsme variantu dvě i tři odmítli, neboť by nás ve výsledku poškodily nejen co do pověsti právního státu a vůbec mezinárodní prestiže České republiky, ale i ekonomicky. V průběhu soudů - když ne našich, tak mezinárodních, jejichž jurisdikci jsme uznali - by totiž církve s pravděpodobností hraničící s jistotou získaly valnou část svého majetku zpět. A soudní výlohy by šly za žalovanou stranou.
Zbývá tedy první varianta, a to s církvemi se dohodnout. Připravovaný návrh zákona je výsledkem této dohody. Z tohoto hlediska to není typický zákon, kdy se volená reprezentace rozhoduje něco nějak normativně upravit nebo zavést. V tomto případě jsme museli přijít s řešením, které bylo pro církve – dvacet let opomíjené věřitele – přijatelné.
Jako premiér jsem bojoval při těchto jednáních za stát, přičemž musím doplnit – za právní stát. O různých podrobnostech nastavení onoho vyrovnání zde budou mluvit i další panelisté v dalších panelech. Nehodlám tu před svými partnery z církví a náboženských společností mluvit o tom, že částky, které jsme vyjednali, jsou myslím velmi vstřícné k dlužníkovi. Ale s naprosto oprávněným restitučním nárokem církví se nám podařilo spojit i skutečnou, tedy ekonomickou, odluku (a tady pozor, já slovo odluka nerad používám) církví od státu. Nemyslím si, že je to k jejich škodě, ale nepopírám, že je to také zásadně výhodné pro stát.
Příspěvek státu na činnost církví, tedy i platy duchovních, se bude postupně snižovat, až nakonec nebude žádný. Dlouhodobě je to rozpočtově odpovědné řešení, odpovídající zcela duchu našeho vládního programového prohlášení.
Konečně je nutné zmínit, že vlastní dlouhodobá blokace majetku, kterou stát po dvacet let udržoval, je tím nejhorším možným nakládáním s majetkem vůbec. O tom by mohli vyprávět starostové řady měst a obcí, kde tato blokace majetku dlouhodobě a zbytečně bránila jejich rozvoji. Kdybychom si propočítali, o kolik peněz jsme díky našemu strkání hlavy do písku přišli, asi bychom zalapali po dechu.
Vážené dámy, vážení pánové,
celou dobu jsem cíleně pomíjel etický rozměr této věci. Na počátku 90. let jsme se pokusili napravit některé majetkové křivdy, které napáchali komunisté, a nakonec se tento akt – myslím tím restituce – ukázal nejefektivnějším a nejspravedlivějším prvkem transformace naší ekonomiky. Církve jsme z něj tehdy vyňali. Dnes tento akt spravedlnosti dokončujeme.
Pokusil jsem se výše ukázat, že je to nejenom správné, ale dokonce i ekonomicky výhodné. Jedinou jinou možností by bylo pošlapání práva, pošlapání právního státu, ale to prosím chtějte po jiných premiérech, nikoli po mně.
Děkuji.
