Než se ale dostanu ke konkrétním návrhům, dovolte mi zasadit tyto změny do širšího kontextu.

Na začátku letošního kalendářního roku se stala mediální realitou vyhrocenost vztahů vlády a akademické obce. Osobně se domnívám, že šlo především o nedostatečnou formu komunikace nad principy reformy vysokého školství, které, jak jsem přesvědčený, jdou správným směrem. Takto zásadní změny si ovšem vyžadují důkladnou komunikaci s akademickou obcí.

Věřím nicméně, že s novým panem ministrem školství Petrem Fialou získaly tyto vztahy novou kvalitu, a to nejen mediální, ale zejména obsahovou.

Zájmem mým a zájmem celé vlády je totiž vést s akademickou obcí konstruktivní a věcnou diskusi nad důležitými tématy změn ve vysokém školství.

Bude to totiž právě akademická obec a zejména vedení univerzit, kterých se změny nejen dotknou, ale které je budou ve velké míře realizovat. Dá se říci, že nikdo jiný stav českých škol nezmění, než ony samy.

Není tedy možné prosazovat žádné změny bez elementární shody nad jejich podobou. Toho jsem si samozřejmě vědom nejen já, ale i celá vláda.

Nyní již k samotným krokům, které nás v budoucnu čekají. Rozdělil bych je do tří základních oblastí – diverzifikace vysokých škol, zvýšení kvality vysokých škol a financování.

Prvním bodem je diverzifikace vysokých škol. Současný systém, kdy na extrémně diverzifikované střední školy navazuje systém nediverzifikovaného vysokého školství je neudržitelný.

Zcela otevřeně zde říkám, že každý nemá schopnosti, dovednosti a znalosti, aby mohl studovat navazující magisterské studium. Každý má nicméně dostat šanci ukázat, že to zvládne.

Pokud se ale ukáže, že na to zkrátka nemá předpoklady, tak není možné takového studenta nebo studentku uměle podporovat, aby navazující magisterské studium absolvoval.

Takové snahy totiž povedou k degradaci kvality. Kvality, která posouvá nejen univerzity, ale celou ekonomiku vpřed. Ano, navazující magisterské studium musí mít větší prestiž, než má nyní.

Na druhou stranu z bakalářského studia se musí stát uzavřený celek. Bakalář nesmí mít podřadný příznak nedostudovaného vysokoškoláka. Musí to být plnohodnotné studium zaměřené na přípravu do praxe.

S tím souvisí druhý bod, a to zvyšování kvality vysokoškolského studia. Ještě do konce roku vláda projedná novelu zákona o vysokých školách, který byl měl přinést větší přechod k hodnocení kvalit škol.

V současnosti přibližně 80 procent prostředků, které školy dostávají, je založeno na kvantitativních ukazatelích. Jinými slovy na počtu studentů, kteří školu navštěvují. Zbylých 20 procent jsou ukazatele kvality, které ale také nejsou dokonalé.

To se musí změnit. Ukazatele kvality musí být výrazně posíleny a zpřesněny, aby skutečně odrážely kvalitu a nikoliv plnění formálních požadavků.

Posun v kvalitě vidím také ve vzniku Rad vysokých škol, ve kterých by měli zasednout významní absolventi, kteří mají velký zájem o kvalitní fungování své „alma mater“. Nejde tedy o žádný pokus o ovládnutí vysokých škol politiky či podnikateli.

Půjde naopak o jedinečnou příležitost, jak v uvozovkách dohnat svět. Sedět v této Radě bude prestižní záležitost, a pro školu bude mít mnohé benefity v podobě zpětné vazby od svých absolventů i nových myšlenek, které zde mohou vzniknout. Věda na vysokých školách vždy stavěla obrazně na ramenou významných osobností. Stejně tak další rozvoj škol by tak měl být založen na zkušenostech lidí, kteří jimi prošli.

Dalším prvkem zvyšování kvality je úprava akreditací.

Zásadní je zejména změna akreditací s přenesením plné zodpovědnosti i pravomoci v otázkách vnitřní strukturace a správy, včetně vytváření studijních programů, na samotné školy. To bude umožněno pomocí kontraktovaného financování, rozvrstvením míry financování podle certifikované celkové kvality a také zásahy proti nekvalitním školám na úrovni akreditací celých oblastí.

Poslední prvkem zvýšení kvality je změna postavení profesorů a docentů. Musíme internacionalizovat a otevřít vysoké školy odborníkům z oblasti výzkumu a praxe. Stávající systém honby za tituly a „syndromu létajících profesorů“, kteří nemají čas na práci a studenty, není udržitelný.

Poslední oblastí, kterou bych rád zmínil je financování vysokých škol. Bohužel se symbolem tohoto bodu stalo školné. V tomto případě nevím, zda je na vině mediální realita nebo zakořeněnost fikce bezplatného vysokého školství.

I v oblasti školství totiž platí – „there is no free lunch“. Někdo studia vysokoškolských studentů musí zaplatit. A já jsem hluboce přesvědčen, že by to neměli být lidé například z dělnických profesí, kteří vysokou školu sami nevystudovali, ale platí ostatním vzdělávání například prostřednictvím daní či jiných poplatků. Zde je zapotřebí najít rozumnou úměru.

Jsem hluboce přesvědčen, že každý vysokoškolský student by měl nějakou formou, třeba i odloženě, přispět na své studium. Už jen z prostého faktu, že Česká republika má nejvyšší rozdíly mezi platy středoškoláků a vysokoškoláků. Podle údajů OECD, kdo vystuduje vysokou školu má v průměru o 80 procent vyšší příjem. To je přece jednoznačně výhodná investice.

Bohužel výhrady vůči odloženému školnému byly natolik silné, že jsme v zájmu širšího konsensu tento návrh změnili na systém zápisného. O jeho výši ještě proběhne diskuse.

Vláda skutečně chce rozšířit sociální podporu potřebným studentům. Jak už jsem řekl v úvodu, každý musí dostat šanci. Nesmí existovat žádné síto, žádný filtr, žádné sociální kritérium. Kdo má schopnosti vysokou školu studovat, a chybí mu pouze finanční prostředky, tomu stát pomůže. Protože vzdělaná společnost je základ naší budoucí prosperity a vyšší konkurenceschopnosti České republiky ve světě.

Dámy a pánové, děkuji za pozornost.