Řešení vztahu mezi Ukrajinou a Ruskem
Myslím, že skoro nikdo nebude číst knížku Dějiny Ukrajiny od kolektivu kolem profesora J. Rychlíka, která vyšla v roce 2015. A já nemám na to, přidávat k této knížce opisy ze stovek jiných, tak, abych rozhojňoval pochopitelně možné další stránky k těm již vytištěným 524 stránkám této knížky, další stránky k historii státu dnes rozprostírajícího se na 604 000 km2. Vážení, jářku, státu 7,6x většího než je naše země, podle této plochy největšího státu Evropy (pořád největšího i bez Krymu, druhá Francie má 544 000), když přirozeně víme, že velká Rus není jenom státem Evropy a pozor obývajícího národem po Britech, Němcích, Italech, Francouzích, Polácích a patrně i Španělích – SEDMÝM největším v Evropě (Rusové nejsou jenom národ evropský).
Řada lidí je rozumných – a tedy netřeba jim číst mé kompilace a dojmy, myslí podobně, řada lidí neví nic a ani nechtějí nic vědět – též nebude nic k problematice Ukrajiny číst – natož tak mé úvahy a potom tu jsou dvě skupiny lidí, bohužel velké skupiny, kteří vidí krs jeden tunel vidění světa. Jeden vede z Rusi – vše je špatně, je to imperiální, alkoholem zmožený národ s agresivními či přímo okupantskými choutky. Druhá trubka, tunel či směr myšlení druhé skupiny lidí, vede z Washingtonu, kde sice žádná ideologie neexistuje, kromě jejich ústavou definovaného budování nekonečného blahobytu, tedy konzumerismu na světě nejvyššího stupně, pro nějž udělá Američan potažmo šedé eminence jejich politiky – VŠECHNO, tedy vede zpoza Atlantiku přes nesvéprávný kryptototalitní Brusel a Berlín – a arci, co tito naši zápaďáci činí – dobře činí.
Pokusme se proto skoro o nemožné, lopotně lapidárně společně si říci, co se na výše uvedených statisících kilometrech čtverečných za posledních 1000 let dělo. Nedá se to definovat v několika výkřicích – větách jak chce rádio či televize ani v nějakém štěku z bilbordu, jak nám předvádí čeští politici.
Pojďme na to společně, citujme z výše uvedené knihy těchto pár vět:
počátkem 9. století zaznamenáváme vznikání Kyjevské Rusi, prvního slovanského státu na částech území dnešní Ukrajiny. V 10. a 11. století byla její součástí i Bukovina, která se stala později součástí nástupnického Haličsko-volyňského knížectví. Do Kyjevské Rusi patřila i Podkarpatská Rus (Zakarpatská Ukrajina), už od 11. století se však stává součástí Uherského království, a byla jí až do první světové války. Od roku 1132 probíhá rozpad Kyjevské Rusi na řadu údělných knížectví. Rok 1223 vpád Mongolů, porážka vojsk spojených ruských knížat na řece Kalce v dnešním Donbasu – počátek zániku Kyjevské Rusi. Území je pod reálnou vládou Mongolů. Ve 13. století Zlatá horda sahala na západě až k Dněpru, na východě až k řece Irtyš, patřil k ní i Krym. 14. – 15. století úpadek mongolské nadvlády, vzestup litevského velkoknížectví a postupné začleňování dnešní Ukrajiny do tohoto územního subjektu. 1380 – na Kulikově poli na Donu Rusové vedeni Dmitrijem Ivanovičem Donským rozdrtili mongolsko-tatarská vojska chána Mamaje, tím skončila vláda Zlaté hordy nad ruskými územími. 16. století - vznik fenoménu vojenských kolonistů – kozáků, zakládání opevněných táborů a měst v jihoukrajinských stepích (sičí), vytváření kozácké vojenské organizace a samosprávy, nájezdy kozáků na tatarská území na dolním Dněpru. 1. červenec 1569 v polském Lublinu uzavřena unie mezi Polskem a Litvou, stvořen společný polsko-litevský stát, téměř celé dnešní území Ukrajiny (kromě Krymu, Černomoří apod.) se stalo jeho součástí. 1648 kozácké povstání Bohdana Chmelnického. 1651 - 1654 - pokračování války mezi Chmelnickým a Polskem. 1654 – Perejaslavské dohody, po nich rusko – polská válka. 1667 mír v Andrusově mezi Polskem a Ruskem, ukrajinské území rozděleno na Moskevský stát a Polsko-litevskou unii. Mír neměl vliv na faktickou samostatnost krymského chanátu, který byl pod formální svrchovaností osmanského sultána. 1722 car Petr I zřídil maloruské kolegium spravující levobřežní – ruskou část Ukrajiny, nový úřad znamenal výrazné omezení kozácké autonomie. 1764 carevna Kateřina II zrušila záporožského kozáckého hetmana a jmenovala generálního gubernátora, který měl poměry na ruské Ukrajině sjednotit s poměry v Rusku. 1772 – první dělení Polska. Rusko získalo především dnešní běloruská území. Habsburská monarchie získala Halič, z něj Marie Terezie vytvořila Království haličsko-vladiměřské. 1774 – významný - v dnešní bulharské Kajnardži uzavřen mír po rusko-osmanské válce. Rusko získalo Azov, Kerč, Jenikale a Kinburn (ústí Dněpru). Krymský chanát získal formální samostatnost, ve skutečnosti se stal zcela závislým na Rusku, které ho v roce 1783 anektovalo. Habsburská monarchie získala za zprostředkování míru od osmanské říše – Bukovinu. 1783 kozácké jednotky přeměněny v normální jezdecké útvary ruské armády. 1798 Ivan Kotljarevskyj vydal první část svého básnického eposu – symbolický počátek formování novodobého ukrajinského národa. 1814 se narodil Taras Ševčenko – ústřední postava ukrajinského národního obrození. 1815 – 1848 – Metternichův absolutismus v Rakousku, počátky literárního a kulturního života haličských Ukrajinců – Rusínů. 1848 – 1849 – revoluce v Rakousku se dotkla i haličských Ukrajinců a podkarpatských Rusínů. Ve Lvově (dnešní Ukrajina) vzniká Centralna rada narodowa, jako ústřední politický orgán haličských Poláků. 2. června 1848 vystupují haličtí Rusíni na Slovanském sjezdu v Praze. 1. listopadu 1848 pokus o povstání haličských Poláků ve Lvově potlačen vojskem. 29. ledna 1849 delegace podkarpatských (uherských) Rusínů vedená Adolfem Dobrjanským předložila ve Vídni císaři Františkovi Josefovi I. memorandum obsahující požadavky národnostní a územní autonomie. Zároveň delegace vyjádřila věrnost trůnu a odmítla maďarskou revoluci Lajose Kosutha. 1861 zrušení nevolnictví v Rusku se týkalo i ukrajinského území, reformy cara Alexandra II. uvolnily politický život a vytvořily omezený prostor pro rozvoj ukrajinského národního hnutí. 1871 rakouská vláda zřídila úřad ministra pro haličské záležitosti a fakticky vydal správu Haliče do rukou Poláků. 1876 Alexandr II. vydal nařízení, jímž bylo zakázáno tisknout jakékoli knihy v ukrajinštině nebo takové knihy dovážet bez povolení ze zahraničí. 1891 – studenty charkovské university založena první tajná ukrajinská politická organizace – Bratrstvo tarasovců. 1893 – zřízena ukrajinská katedra všeobecných dějin na universitě ve Lvově (vedle již existující katedry polské), počátek to bojů za rozdělení lvovské university na polskou a ukrajinskou. 1905-1906 – ruská revoluce uvolnila poměry i na Ukrajině, počátek rozvoje ukrajinských politických stran, vstup prvních ukrajinských poslanců do ruského parlamentu (dumy). V lednu 1914 byla úspěšně uzavřena déle než rok trvající jednání o polsko-ukrajinském vyrovnání. Vzorem byl moravský pakt. Ukrajinci měli získat pevný počet křesel v haličském sněmu, lvovská universita měla být rozdělena na polskou a ukrajinskou. Válka vše zhatila. Ukrajinci se první světové války účastnili jak v řadách ruské tak i rakousko-uherské armády, přičemž hledali podporu pro své cíle u obou proti sobě válčících stran. Nepochybujme pak o tom, že období do konce roku 1922 od ukončení války je zaznamenáno ve stovkách knih napsaných jak na Ukrajině, tak v Rusku. Ty následné 4 chaotické roky pro sledované námi území, zkrátka končí 30. prosincem 1922, kdy vzniklá Ukrajinská socialistická republika vstoupila spolu s ostatními do nového státního útvaru – SSSR.
Země koruny české jsou ve srovnání s obrovským územím dnešní Ukrajiny tisíciletou pevnou skálou, kterou trhaly větry bouře a blesky, ale ve své ploše a jazyku lidu toto období přečkalo do dneška v kondici českého národa, za kterou se zatím nemusíme nikde stydět. Ani fašismus ani následný další -ismus náš národ a český stát nezničil. Až kyberneticky promyšlené e-unijní experimentátorství tuto naši dlouhou dějinnou epochu může zničit snahou o vyšumění českého národa, který se po staletí snaží udržet svůj svrchovaný stát.
My všichni se ale nejsme schopni, šmankote, konečně dějinami poučit – platí to snad absolutně stále: největším poučením z dějin je to, že jsme se dějinami nebyli schopni poučit.
Nahoře je naznačeno, že v této analýze můžeme pokračovat na dalších klidně 100 stránkách, nu, snažím se však o to geniální - zhustit ono tisíciletí do pár řádků. A asi ani není nutné za tuto genialitu děkovat. Co z řádků plyne? Ukrajina nebyla nikdy v historii samostatným demokratickým státem na dnešním území. Nikdy zde nevládl ukrajinský král (připomeňme si jen, že první český král byl korunován v roce 1085), ukrajinský car, kníže, chán, president, zkrátka jeden ukrajinský šéf pro dnešní území Ukrajiny. Nikdy.
Až v roce 1922 komunistický režim vytvořil samostatnou republiku v rámci SSSR, ta navíc byla rozbita v době fašistické agrese na Sovětský svaz. Oni vedle sebe 1000 let žijí a vědí, že dalších 1000 let žít BUDOU. S tím, žádní amerikáni ani berlínští či bruselští nic neudělají (ani ti ostatní stojící v pozadí, hýbající figurkami v našem světovém divadle). Ukrajinci a Rusové vědí, že spolu vedle sebe budou dalších 1000 let žít. A všichni – kdokoli – ti, kteří toto neví a hemží se kolem – pouze přilévají olej do ohně.
Řešení proto nechme na Ukrajincích a Rusech. Ty dva národy si setsakramentsky rozumí, jazykově pochopitelně, vůbec se nemusí mít rádi – tak jako Rusové a Poláci, to fakt není podstatné. Nikdo je nezná tak dobře jako ony dva národy sebe sama. Nikdo je tak dobře nezná. Bossové z Moskvy a Kijeva se domluví. Věřte tomu. Ale bez vměšování do jejich zájmů a jejich kšeftů, lidmi z výše uvedených dvou tunelů. Bez vměšování lidí z nedemokratických struktur EU – jakýchkoli struktur, ze kterékoli části světa. Ten stát si hledá svou novou identitu, nikdy demokratickou identitu neměl. Neexistoval, těch pár měsíců v roce 1917 a 1918 je pro normální fungování opravdového státu bezvýznamných, i když dnes Ukrajinci možná nadmíru ceněných. Navíc, při zrodu tohoto státu na počátku 90. let 20. století byla Ukrajina postižena kalašnikovskou zločinnou privatizací státního majetku (to ještě my můžeme naši gangsterskou kuponovku chválit do nebe, před touto lupičskou akcí, stále ještě veřejně fungujících ukrajinských oligarchů).
Všechny politické strany v Česku by měli jasně deklarovat naprosté nevměšování do jednání mezi Kijevem a Moskvou a toto stanovisko tvrdě prosazovat ve všech, bohužel, nedemokratických strukturách EU. V mafiózním NATO jakbysmet.
Ukrajinci dnes by měli velmi dobře znát, co to je současné NATO, co to je současná EU. My, Češi, jsme to v době referenda v roce 2003 nevěděli a přesto se pro vstup vyjádřila měně než polovina oprávněných voličů. Dnes se opakování takového referenda v Česku politici jak EU, tak většina u nás – bojí. Mají strach ti čeští slintalové.
To je můj příspěvek k řešení a vyřešení dnešní ukrajinské krize. Ukrajinec se s Rusem domluví, navíc – co jiného jim zbude. Za dnešního stavu, kdy se k jednacímu stolu tlačí, vnucuje, kdejaký nastrčený či ambiciózní politik či hráč - se však mírově a dlouhodobě nedomluví.
