Na úvod stručná historická paralela současného turbulentního vývoje událostí na Krymu s trpkou historickou zkušeností Československa ve 30. letech minulého století. Jak je patrné z mapky č. 1, v tehdejším Československu žila (vedle kupř. menšiny rusínské) relativně početná a geograficky sevřená minorita německá. Ta se ve druhé polovině 30. let stala terčem ryze účelové propagandy ze strany hitlerovského Německa. Pod záminkou ochrany údajně utlačovaných práv svých německých krajanů pak celá situace pokračovala zabráním většinově německých území nacistickým Německem v září 1938 (viz mapka č. 2). Neživotaschopné torzo někdejšího Československa, mapka č. 3, tak bylo vydáno napospas další teritoriální expanzi svých nepřátel. Česká republika a my, kdo v ní žijeme, rozhodně odsuzujeme vojenský útok Putinova režimu na nezávislost Ukrajiny. Násilná, vojensky podporovaná anexe Krymu, který je součástí suverénního území ukrajinského státu, připomíná nám někdejší Hitlerův postup, frapantní popření mezinárodního práva, které jen krátce předcházelo začátku druhé světové války.
Tím však paralely ukrajinské a československé moderní historie nekončí. Praha se na sklonku roku 1989, podobně jako Kyjev před několika měsíci, stala centrem protivládních protestů, čímž byl uveden do pohybu proces demontáže komunistického režimu a postupného začleňování celé naší země do evropských a euro-atlantických politických, ekonomických a bezpečnostních struktur, což je, alespoň pokud jde o dimenzi evropskou a ekonomickou, i dlouhodobým strategickým cílem Ukrajiny. Naše Sametová revoluce, jak se onomu procesu pro jeho nenásilný charakter začalo říkat, vzbudila obrovská očekávání, z nichž však mnohá nebyla naplněna, a to navzdory faktu, že jsme, myslím, měli více než dobrou výchozí pozici. I když se nám nakonec podařilo dostat se tam, kam jsme mířili, byla to cesta dlouhá, komplikovaná a řada očekávání nebyla naplněna.
Obávám se, že v tomto ohledu naše zkušenost není nikterak výjimečná a že na tom velmi podobně byly i ostatní země bývalého socialistického bloku. Nechci hovořit o očekáváních a zklamání, ale rád bych této příležitosti využil k tomu, abych se pokusil upozornit na některé velké chyby, kterých jsme se dopustili, neboť pokud nejsme schopni předložit funkční plán „jak na to", pak snad otevřené a upřímné poukázání na naše problémy vám pomůže v tom, abyste se stejně špatnou cestou nevydali.
Naše výhody a v čem spočívaly
1. nebyla prolita krev a společnost tedy nebyla přehnaně radikalizována
2. sametová revoluce do čela vynesla Václava Havla – osobnost daleko větší váhy a významu, než jakou by relativně malé Československo logicky mít mělo
3. mimořádně příznivé mezinárodně-politické klima vyvolané pádem železné opony a kolapsem socialistického bloku
4. demokratická tradice první československé republiky, kdy jsme věřili, že lze navázat na něco, o čem jsme zjevně měli zcela naivní a bezbřeze optimistické představy
Co se s našimi výhodami stalo? Mnozí kritici – zejména pak ti, pro něž sice klopotné, ale přesto úspěšné dosažení obou vytyčených cílů není dost dobré (či jim dokonce vadí) – řeknou, že se téměř všechny rozplynuly v nicotě všedních dní.
1. Smířlivý tón, jímž se Sametová revoluce vymezovala vůči oponentům, nejlépe vyjádřený heslem: „nejsme jako oni“, vytvořil prostor, v němž mohli – až na výjimky – bezproblémově dožívat všichni exponenti bývalého režimu, a v němž se, bohužel, velmi rychle dokázali re-etablovat tzv. „dojiči socialismu“. Odpudivá individua, jež se naučila skvěle pohybovat v šedé zóně ekonomicky nuzného socialistického Československa, která v právně neregulovaném prostředí rádoby tržní ekonomiky vycítili daleko větší možnosti.
2. Nadšení, pozornost a úcta, kterou svět projevoval Václavu Havlovi se zdánlivě překlápěly na celé Československo, později Českou republiku, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Byli jsme – logicky a přirozeně – jen jednou z mnoha zemí, jejímž problémům a pocitům byla věnována jen taková míra pozornosti, která odpovídá jejímu lidskému i ekonomickému potenciálu.
3. Když odezněla euforie vyvolaná pádem železné opony, rychle se ukázalo, že historie nekončí, a objevily se nové problémy a výzvy (například první válka v Zálivu či rozpad SSSR)
4. Návaznost na první republiku v tom dobrém se ukázala být nemožná, neboť zcela odlišný model společenského, právního a ekonomického vývoje, trvající čtyřicet let, něco takového vůbec neumožňoval.
Vědom si toho, že jsem jen vnější a tedy nedokonale informovaný pozorovatel, jsem přesvědčen, a snad mi odpustíte mou upřímnost, že vaše startovací pozice je výrazně horší, než byla ta naše. Komunisté na Ukrajině nevládli čtyřicet let, jako u nás, ale sedmdesát! Žádná osobnost typu Václava Havla, která by alespoň po určitou dobu mohla být tmelem a symbolem, k dispozici není. Společnost radikalizována je a existuje intenzivní vnější tlak i zájem, aby to tak zůstalo. I ve vaší ekonomice působí aktéři s krajně problematickou minulostí, a tak vlastně jedinou výhodou, kterou na vaší straně v tento okamžik vidím, je momentálně příznivé mezinárodní klima, ale otázkou je, jak dlouho ještě?
Co si za této situace počít? Domnívám se, že možné pozitivní východisko existuje a skrývá se přesně v tom, co je uvedeno v názvu tohoto panelu Jak jedinec může měnit historii aneb občanská společnost
Proč právě občanská společnost?
Události, jichž jsme byli svědky na Majdanu, ale ještě i předtím v kontextu tzv. barevných revolucí či tzv. arabského jara, mají jednoho společného jmenovatele – jsou evidentním důkazem (a obžalobou zároveň!) nefunkčnosti, a v řadě případů i trvalé absence, diskuse mezi občany a držiteli politické moci. Politické elity arabských zemí, ostatně stejně jako politické elity zemí postsovětských, se donekonečna zaklínaly STABILITOU, aniž by si byly schopny uvědomit, že jejich režimy nejsou stabilní, ale STAGNUJÍCÍ. Řada jejich vrcholných představitelů, a v tom je, myslím, výhoda pro vás, nikdy nepochopila, případně pochopit nechce, že největší výhodou Západu vůči jakémukoli jinému politickému a socio-ekonomickému modelu je jeho stabilita, která je neustále obnovována prostřednictvím permanentí diskuse. To, čeho se ostatní bojí – tedy možnosti otevřeně a bez obav projevit svůj odlišný názor a snažit se pro něj získat veřejnou podporu – je naší největší a zároveň nejméně viditelnou, neboť obtížně pochopitelnou, výhodou.
Domnívám se, že právě toto, pokud to s cestou do Evropy myslíte vážně, je největší a nejtěžší úkol, jenž před vámi leží. Ze zahraničí je totiž docela snadno možné převzít zahraniční modely a podoby právních norem, metod ekonomického řízení, atd. V postsovětském prostoru se však umožnit rozvoj něčeho tak tekutého, jako je občanská společnost, zatím podařilo pouze v Pobaltí. Nevím přesně na kolik a na jaké problémy na této cestě narazili v Estonsku, Lotyšsku a na Litvě, ale na tomto místě se s vámi opět mohu podělit o naši vlastní negativní zkušenost.
Doba porevoluční
Po listopadu 1989 jsme poprvé v moderních dějinách, aniž bychom si toho z počátku všimli, skutečně byli ponecháni svému vlastnímu osudu. Mohli a měli jsme se začít starat sami o sebe. Dříve než jsme se stačili rozkoukat, kormidla se chopili ti, kteří svůj vlastní osud velmi dovedně – formou neviditelného symbiotického parazitismu – spojili s osudem nás všech tím, že pronikli do nově vzniklých politických stran a jejich prostřednictvím začali tunelovat veřejné rozpočty. Snad nejhůře se situace nakonec vyvinula právě v Praze, která svým ekonomickým potenciálem, anonymním prostředím velkého města a trvalou přítomností zkorumpovaných, či v některých případech naivních, představitelů centrální politické moci, poskytla všem reprezentantům šedé ekonomické/politické zóny nesmírně přitažlivé hřiště.
Udělali jsme spoustu chyb. Část z nich plynula z neznalosti, část - a jsem přesvědčen, že zásadní část - ze zlé vůle a úmyslu škodit veřejnému zájmu a obohacovat sama sebe. Takoví jedinci existují v každé společnosti a setkáme se s nimi v každém společenském a politickém zřízení. Pluralitní demokratický systém však má, na rozdíl od všech ostatních, tu obrovskou výhodu, že se na takové jedince dá ukázat a následně se pokusit zjednat nápravu. Našim největším problémem je, že s nápravou jsme mohli a měli začít daleko dříve. Jsem přesvědčen, že by k tomu došlo, kdyby se daleko dříve podařilo nastartovat a případně i institucionalizovat komunikaci mezi mocí a opozicí, ale hlavně s těmi, které označujeme termínem občané/občanská společnost.
Velké město – Praha v kontextu ČR a Kyjev v kontextu Ukrajiny – má přirozeně nejlepší podmínky k tomu, aby občanská společnost nejen vznikla, ale aby se i rozvíjela, organizovala a veřejně projevovala. Po čtyřiceti letech vlády komunistů však naše společnost nebyla na otevřenou a pluralitní výměnu názorů vůbec zvyklá. Neuměli jsme racionálně argumentovat, nebyli jsme ochotní naslouchat! I když se z každé učebnice politologie lze snadno dozvědět, že bez demokratické diskuse žádná demokracie není, přenést zdánlivě prostou poučku do každodenní politické praxe je problém, neboť každá taková diskuse je náročná a často velmi nepříjemná. Mnozí u nás doma dosud ani jedno z toho neumí a nechtějí se to učit! Mám upřímné pochybnosti, že by tomu v Kyjevě v tento okamžik bylo výrazně jinak.
Proč ve střední a východní Evropě, ve srovnání se Západem, společnost nikdy nebyla schopna jakkoli účinným způsobem omezovat politickou moc? Tuto otázku si kladla již řada myslitelů a já za mimořádně nosnou považuji analýzu/ideu, kterou do svých knih vtělil Richard Pipes: „Velmi důležitou proměnnou v tomto vztahu je vztah mezi soukromými vlastníky a držiteli politické moci. Na Východě hranice oddělující vlastnictví od vládnoucí moci buď neexistuje vůbec, nebo je tak nevýrazná, že nemá smysl o ní mluvit. Právě nepřítomnost tohoto dělítka je hlavním rozdílem mezi západními a nezápadními typy vlády“ (Pipes: 2004, 13).
Cesta směren na západ
Chcete-li do Evropy, tedy na Západ, myslím, že nestačí „jen“ se sjednotit před tvrdým a neúprosným tlakem Ruska a opřít se o západní společenství a vše ostatní nechat při starém. To je to jednoduché a z dlouhodobé perspektivy jednoznačně nefunkční, neboť Západ dříve či později s Ruskem opět komunikovat začne. A právě tak je zřejmé, že dříve či později se do této komunikace opět dostane i Ukrajina. Snad nikdo z nás dnes asi nepochybuje o tom, že Moskva vždy bude mít tendenci o Ukrajině hovořit a jednat jako o pouhém předmětu společného zájmu, jako o prostoru možné dohody. Chcete-li pevně zakotvit v Evropě, pak nejlepší a nejjistější, ale bohužel zároveň nejkomplikovanější cestou je vydělit se z postsovětského prostoru nikoli prostřednictvím politických deklarací, přijetím ekonomických a bezpečnostních záruk ze Západu, ale aktivním a viditelným rozchodem s putinovskou variantou postsovětského společenského a ekonomického zřízení. Co přesně mám na mysli?
Fareed Zakaria prohlásil, že jednou z největších tragédií konce XX. století je skutečnost, že mnoho lidí nepochopilo, že to, co činí demokracii skutečnou, tedy liberální demokracií, nejsou všeobecné volby, ale institut nezávislého soudce a nezávislých soudů. Putin Rusko, Rusy a většinu postsovětského prostoru přesvědčil, že jeho „suverénní demokracie“ je úspěšným a následováníhodným modelem. Lidem předložil to, o čem se domnívali, že je tím nejlepším – a v jejich představách tedy nejžádanějším – atributem Západu: konzum. V Rusku se mu podařilo vychovat obrovskou masu spotřebitelů, jejímž tlakem drtí marginalizovanou občanskou společnost. Pokud chcete vytvořit novou – lepší společnost, pak prvním krokem musí být maximální respekt pro právo, poskytnout všem jednotlivcům a jejich soukromému majetku takový stupeň funkční ochrany, který v postsovětském prostoru ještě nikdy nikdo neviděl. Pokud by se toto podařilo, pak by se v míře nebývalé ve společnosti vytvořila důvěra - a důvěra, jak známo, je tím nejlepším „mazadlem“ všech sociálních vztahů. Společnost, jež cítí důvěru, se pak přirozeně a se zápalem pustí i do dalších témat. Jejich nastolením nejprve vytvoří nové problémy, ale pokud tyto budou demokraticky diskutovány, pak vznikne pevný a stabilní základ, neboť bude spočívat na vzájemné důvěře!
Ukrajina je v postsovětském prostoru jedinou – a proto jedinečnou - zemí, jež díky své historii, rozloze a počtu obyvatel má potenciál Rusům - nejpočetnějšímu národu v této části světa - ukázat, že i v této části Evropy lze vybudovat přitažlivou alternativu putinovského modelu tím, že nabídne něco, co mu zcela chybí: vytvoří institucionalizovaný prostor pro permanentní, mnohoúrovňový dialog mezi mocí a společností, neboť tím se ve skutečnosti liší Západ od Východu.
Pokud se něčeho takového odvážíte, a je nesporné, že k takovému kroku je třeba zásadní odvahy, pak K SOBĚ ZÁPAD A SEBE K ZÁPADU, připoutáte mnohem pevněji a trvaleji než čímkoli jiným. Pokud se k něčemu takovému odvážíte, pak nejlepší místo, kde s takovým – v pravdě revolučním - vývojem začít, je Kyjev. Největší město, kde samotný počet obyvatel, univerzit, muzeí či divadel dává záruku existence pluralitních názorů a jejich kultivovaných nositelů. Pokud se něčeho takového odvážíte, pak se Kyjev opět může stát „matkou ruských měst“, a to by bylo to nejlepší, co by mohlo potkat Ukrajinu, Evropu a nakonec i Rusko. Myslím, že větší úkol si dnes představit nelze.
