Především proto, že vláda je zavázána směrnicí Evropské komise přijmout takovou úpravu českého práva, která bude moderní a odpovídající trendům a zejména potřebám ochrany životního prostředí ve 21. století. Bylo dokonce avizováno, že nakládání s odpady se bude řešit ve dvou zákonech – v zákoně o odpadech a v zákoně o výrobcích s ukončenou životností. Byl dán závazný příslib, že zákony budou předloženy Poslanecké sněmovně k projednávání v září 2014.

Mandát současné vlády pomalu končí, předložení zákonů se odkládalo a dnes je více jak zřejmé, že vláda slib nesplní. Přitom obce a města na zákony „o dopadech“ čekají. Oddalování jejich přijetí a konečné nepřijetí jim významně komplikuje život. Chybí ucelená státní koncepce v této oblasti. Jestliže do roku 2024 bude významně omezeno skládkování odpadů, potřebují obce znát, jak bude s odpady nakládáno. Samozřejmě, že v rámci osvěty a organizační práce jednotlivých územních celků – obcí, měst či krajů – musí být prvořadá pozornost věnována třídění odpadů a jeho využití jako druhotné suroviny. Třídění odpadu vykazuje nárůst, bohužel ne potřebným tempem. Obce také nemají jistotu, co s naloženým vytříděným odpadem. Budou mít garance, že pro ně nebude další zátěží?

Další problém – energetické využití odpadů. Díky absenci zákona chybí koncepce rozšiřování kapacit pro využití odpadů na výrobu tepla, páry a elektřiny. A je jedno, zda formou výstavby nových kapacit či modernizací a rozšířením stávajících. I přes vytřídění a energetické využití zůstane část odpadů, které další využití nebudou mít. Proto se bude i nadále skládkovat. Obce však dodnes neví za kolik a za jakých podmínek. Takže suma sumárum nepřijetí zákonů o odpadech a o výrobcích s ukončenou životností komplikuje život především těm, co odpadové hospodářství spravují, řídí a poskytují základní servis svým občanům.

Josef Nekl, poslanec PSP ČR za KSČM