Sklízíme i ovoce předchozích diletantských politických kroků, kvůli kterým jsme se v řadě odvětví zbytečně připravili o samoobslužnost regionů i republiky jako celku. A to především v zemědělské prvovýrobě a zpracovatelském průmyslu. Peníze, které mohly sloužit na podporu zaměstnanosti, vydáváme na sociální dávky a udržování krajiny. A potraviny se dovážejí ze zahraničí.
Máme statisíce nezaměstnaných, přesto v průmyslových odvětvích citelně schází kvalifikovaná pracovní síla. Nejde přitom jen o absolventy učňovských oborů – průmysl postrádá také absolventy technicky zaměřených středních a vysokých škol. To vše je důsledkem programové rezignace státu na ovlivňování struktury školské soustavy. A situace je opravdu vážná. Představa, že stát vynaloží další peníze na rekvalifikační programy, je úsměvná, neboť ty nemohou nikdy vyprodukovat plnohodnotnou kvalifikovanou pracovní sílu.
Jsme svědky různých pokusů a programů, které mají zvýšit zaměstnanost. Problém tkví v tom, že jde o drahou záležitost s mizivým efektem - zastavením dotací totiž končí také efektivnost takto vytvořeného pracovního místa. Zaměstnanost totiž zvyšuje především poptávka po tuzemském zboží a službách. Poptávka je přitom dána kupní silou obyvatelstva a investiční činností veřejného sektoru. Realizované vládní “škrtformy” však působí právě opačně a podvazují jakékoli hospodářské oživení.
Pro otevřenou ekonomiku ČR je životně důležitý i vývoz a kladné saldo zahraničního obchodu. Avšak proběhlá devastace zahraniční obchodní politiky a likvidace konkurenceschopných domácích producentů v řadě perspektivních oblastí je dalším důsledkem působení předchozích vlád. A náprava je velmi těžká. Našli bychom i další příklady, mezi ty nejkřiklavější patří korupce a klientelismus, předražování veřejných zakázek a krácení daní či pojistného. Jen tyto zdroje by stačily k dosažení vyrovnaného státního rozpočtu a k zastavení dalšího zadlužování státu! A byly by peníze i na podporu zaměstnanosti.
Občané ČR patří k nejpracovitějším národům v EU a jejich intenzita práce se stále zvyšuje. Zaměstnanci odpracují v průměru 1 936 hodin ročně, řada z nich má více než jedno zaměstnání. Živnostníci, včetně těch, kteří pracují v rámci nelegálního švarcsystému, za rok odpracují zhruba 2 300 hodin. V zaměstnaneckém poměru je u nás asi 250 tisíc důchodců a více než 100 tisíc studentů. A jen tak mimochodem, legálně u nás pracuje přes 200 tisíc cizinců.
EU se strategií v oblasti zaměstnanosti zabývá v dokumentu s názvem Evropa 2020. Žel, každá národní vláda si vybírá jen to, co odpovídá její politické orientaci. U nás jde především o tzv. rozvolnění pracovního trhu, které spočívá v přenesení rizik ze zaměstnavatele na zaměstnance. A také se volá po větším využívání zkrácené pracovní doby. Jenže co říká ozvěna? Tam, kde jsou nízké mzdy, je zkrácená pracovní doba obrovským sociálním rizikem pro hospodaření mladých domácností i pro výši budoucích důchodů. Bude tedy nutné postupně přiblížit cenu naší pracovní síly evropským standardům a zvýšit tak nejen její spotřebu, ale také otevřít prostor pro reálné snižování pracovních úvazků a tím pádem i vznik nových pracovních míst.
Jsem si vědom toho, že neexistuje rychlý a jednoduchý recept. Chci však upozornit i na to, že statistická data v oblasti nezaměstnanosti nejsou odrazem skutečného stavu. Porovnáváme tu totiž jablka s hruškami. Od roku 2004 se v ČR využívá odlišná metodika, která nezaměstnanost administrativně snižuje o jeden procentní bod. Počínaje letošním rokem navíc v účinnost vešla další změna, která přinesla snížení o další procento. A snížení nezaměstnanosti se řeší i na úkor důchodového účtu. Např. ke konci minulého roku pobíralo předčasný důchod 523 866 občanů, z toho 71 063, kteří ještě nedosáhli standardní důchodové věkové hranice. A další desítky tisíc lidí jsou každý měsíc vyřazovány z evidence nezaměstnaných, aniž by získaly legální pracovní místo.
Můžeme srovnávat různé tabulky a grafy. Závěr nám ale musí vždy vyjít stejný. Nejlepší aktivní politikou zaměstnanosti je úspěšná hospodářská politika státu. A tu, žel, i vinou této vlády, Česká republika nemá.
Miroslav OPÁLKA, poslanec Parlamentu ČR a místopředseda stínové vlády KSČM pro sociální strategii
