Můžeme diskutovat o různých příčinách. O vnitřním dluhu, o transformačních nákladech, o nutnosti rozvíjet nové technologie a tak dále a tak dále. Jaká je však nepřehlédnutelná realita? Řada lidí výrazně a nezaslouženě zbohatla a dnes se nám někteří smějí zpoza velké louže. Naproti tomu si má většina spoluobčanů utahovat opasky, a snižovat tak svou, již dosaženou životní úroveň.
Za dvacet let se Česká republika nepřiblížila svou výkonností k ekonomice vyspělých zemí tzv. evropské patnáctky ani o milimetr. Pořád oscilujeme mezi 71 až 76 procenty jejich výkonnosti. Naše pobídková celková daňová zátěž činí kolem 31 či 32 procent a není nám to nic platné. Průměr Evropské unie je 35 či 36 procent a státy, které v krizi nejlépe obstály, mají zdanění čtyřicet i více procent. Flexibilita pracovních vztahů zaměstnanců v České republice patří v rámci Evropské unie k největším, máme, tuším, čtvrté místo a ještě ji chceme upravovat změnou Zákoníku práce. A naše dumpingová cena pracovní síly, nepočítám-li management a některé preferované profese, patří v součtu, to je ona tzv. superhrubá mzda, v Evropské unii k nejlevnějším.
Ale ani to nám nepomáhá. Snižuje to jen kupní sílu a máme stejně přes půl milionu nezaměstnaných, z pohledu některých pravicových politiků to jsou flákači. Upozorňuji, že srovnávací tabulky či grafy nezaměstnanosti jsou trošku zavádějící, neboť hodnotí starší údaje podle staré metodiky a nové podle nové, mírnější metodiky, což dnes snižuje nezaměstnanost, ovšem jen opticky, asi o jedno procento. Nejnižší evropská nezaměstnanost je však zase tam, kde je nejdražší pracovní síla. Pravda, slušně zdaněná. Není to divné?
Ale současná světová hospodářská krize je rovněž podivná. Spustily ji důsledky nezodpovědné finanční politiky ve Spojených státech a rozšířila se i proti vůli některých našich ekonomů po celém světě včetně České republiky. Státy sanují z veřejných prostředků velké krachující firmy a velké banky nakonec i v krizi vykazují zisky. Důsledky krize však dopadají především na zaměstnance a občany s nízkými příjmy a srovnávací tabulky vykazují již dlouhou dobu dynamický růst rozdílu mezi vysokopříjmovými jedinci a zbytkem společnosti.
Teprve dnes tato nemravnost vyvolává v některých amerických miliardářích hnutí svědomí a avizují zřeknutí se poloviny svého majetku ve prospěch charitativních účelů. Našim miliardářům či multimilionářům politická pravice naopak zajišťuje na jedné straně snížení daní, stropy na odvody do pojistných systémů, menší míru solidarity, ale na druhé straně možnosti většího využívání veřejných zdrojů.
