To se setkává zejména u pravicových stran a valné části sdělovacích prostředků s bouřlivými projevy znovuobjeveného antikomunismu. Představitelé ODS totiž předpokládali, že se pokorně zařadíme mezi ty, kteří budou mlít mantru o trestním stíhání předsedy ANO a odmítat s ním jednat. Je pozoruhodné, že bývalý politolog a nyní politik Petr Fiala, předseda ODS, měl promyšlený jediný krok, a to nátlak na ANO, aby se premiérem stal někdo jiný než Andrej Babiš. Pak by uvažoval o společné vládě. Jenže je jasné, že politici v ANO moc dobře vědí, že lidé nevolí je, ale právě Babiše. Vítěz voleb tedy hledá jiné možnosti. Tah KSČM, která získala historicky nejnižší volební výsledek, pravice nečekala. To je důvod jejího neustálého varování před "nebezpečím" našeho "návratu k moci" i organizování občasných protestních schůzek v některých městech. To nebezpečí může spočívat pouze v tom, proč KSČM vůbec existuje. V prosazování zájmů lidí práce, v důslednosti při kontrole plnění programového prohlášení vlády právě toho, co by jim mohlo pomoci.
Není jednoduché vládě, která opravdu není naše, dát hlasy našeho, byť oslabeného poslaneckého klubu. I když se v televizi stále hovoří o sedmi podmínkách KSČM, ve skutečnosti jde hlavně o lidi. Nejen ty, o nichž jsem už psal. I o naše členy, kteří po desetiletí odolávají neustálým útokům antikomunistů a obětavě pracují pro ostatní. Kdybych měl sestavit seznam členů zastupitelstev, od obecních po krajská, členů výborů základních organizací i vyšších stranických orgánů a nestraníků, kteří nás aktivně podporují, vydalo by to na objemnou knížku. Získávali a získávají si důvěru a respekt svého okolí odborností a spolehlivostí. Tak za všechny budu jmenovat alespoň tři bývalé poslance, kteří už nejsou mezi námi, Ludmilu Brynychovou, Josefa Houzáka a Josefa Mandíka. Často si na ně vzpomínám a vždy mě zabolí u srdce, že si je smrt vzala tak brzo. Také oni vytvářeli kapitál, který teď můžeme zúročit. Většinu lidí nezajímá naše vnitřní dohadování. Chtějí, abychom pro ně konečně udělali víc než doposud. Mnoho potřebných návrhů zákonů v minulých funkčních obdobích spadlo pod stůl, protože jsme je předkládali jako vládami přehlížená opoziční strana. Teď máme šanci pokročit v prosazování našeho volebního programu dál. Jistěže je otázkou, zda to nakonec občané opravdu ocení, až půjdou k novým sněmovním volbám. Zda dravá a permanentní volební kampaň Andreje Babiše a jeho týmu nezastíní ty, kteří některé změny opravdu prosadili.
Jak to dopadne? Nevím. Do budoucnosti nevidí ani vědmy, které se snaží platícím klientům vsugerovat opak. Jistěže je to riziko umožnit vznik této vlády. S mnohým nemůžeme být spokojeni. Ale báli jsme se v uplynulých desetiletích riskovat v často složitých situacích? Všichni známe průpovídku: "Kdo nic nedělá, nic nezkazí, kdo nic nezkazí, je nejlépe hodnocen." Komunisté by ale neměli ustrašeně "nic nedělat" a jen čekat, jak se to později vyvrbí. Ostatně dlužíme to i těm, kteří naši myšlenku přenesli přes rozbouřené vody antikomunistické řeky, napájené pravicovým selháním, a trpělivě kámen po kameni stavěli náš most.
