Nepovažuji za nejvhodnější se v tyto dny dohadovat na politické scéně o významu májových dnů spojených s 65. výročím konce II. světové války. Kdo je více či méně vítězem, kdo obětoval více, čí vítězství bylo opravdové nebo "jen účelové". Považuji podobné úvahy z úst politiků za pokleslé a nehodící se nejen vůči obětem nejničivější světové války, stejně jako neupřímné vůči pamětníkům, pozůstalým i těm, jejichž den narození započal, když tato válečná vřava skončila. Události spojené s Dnem vítězství byly již poměrně zřetelně a do hloubky zmapovány, a jejich další zkoumání historiky dále probíhá. Chce-li někdo tzv. suplovat historickou paměť, vzpomínky nebo osobní prožitky dnes ještě žijících účastníků krutých válečných let, "přehodnocovat je v duchu účelových politických snažení, "ideologickou" dezinterpretací nebo jen vlastní neznalostí, neměl by zapomínat, že politická mapa světa rodící se v dnech končící 2. světové války byla sice plněna z logiky věci geopolitickými zájmy zemí, jejich politických reprezentací, vůdců, politických režimů nebo stran, ale utvářela se především na konkrétním lidském utrpení, úsilí mnoha bezejmenných hrdinů různých národů i národností, jimž ideová či politická příslušnost nezabránila konat ve jménu tak těžko popsatelných zákonitostí lidské sounáležitosti. Nebylo třeba účelových smluv, složitých politických jednání, manipulace a nových hranic mezi lidmi.
Jestli zákon č. 245/2000 Sb. o státních svátcích uvádí 8. květen jako Den vítězství, vycházeje z historického faktu, že kapitulace probíhala od 7. 5. a úplná kapitulace německých armád 8. 5. 1945, Praha si připomene příchod osvobozujících jednotek Rudé armády 9. května a z historie je známo, že ještě 11. května padaly poslední smrtící výstřely na našem území, pak nejde o to, které z dat má větší politický nebo spíš ideologický význam, ale aby se historická paměť měla vždy kam vracet, když se světem začnou šířit úvahy, kterak sílu a ničivost zbraní povýšit nad význam slov. Slov, která by měla být "jedinou" i účinnou zbraní, jak případné spory řešit, nikoliv je eskalovat.
Úcta a vzpomínky patří těm, kteří své životy obětovali, nám živým pak umět alespoň slovy vyjádřit, že význam jejich činů bude uchován a předán těm, co přijdou po nás.
Vlastimil Balín, senátor PČR
