Českou republikou zaznívají nespokojené, znepokojené a kritické hlasy na vládou připravené reformy. Na jedné straně by bylo s podivem, kdyby nezaznívaly. Řada z kritických ohlasů se ukazuje jako opodstatněná, neboť´se svou podstatou dotkne nikoliv nepodstatné části těch, kteří se již nyní obávají, jak „uřídit“ své domácí rozpočty. Do toho zaznívají přihlouplé komentáře např. páně Jandákův, jak za 50.000 Kč v potu tváře pracuje jako „dělník“. Pak si lze klást např. otázku, odkud se berou takto honorovaní „dělníci“ a může-li si je právě Česká republika dovolit.
Co však může vést nejen k debatám na téma financí a kde je vzít, jsou úvahy typu, že léčba u cukrovky či rakoviny je nadstandardem. Nechci a ani mi nepřísluší pouštět se do odborných debat na téma o těchto nemocech. Co ale může i laik po vyhledání dostupných a ověřených informací, a ve svém případě i zkušeností s onemocněním těmito chorobami v rodině, že zauvažuje, zda jde opravdu o převážně „nadstandardní“ choroby, jež můžeme kvalitou života natolik ovlivnit, že se nám vyhnou. Obávám se, že jsou důvody, kdy je možné tvrdit, že nikoliv.
Např. existuje tzv. diabetes I. typu (juvenilní diabetes), který může vzniknout v dětství nebo v raném věku a jde o diabetes závislý na inzulínu. Ve slinivce se tzv. přestane tvořit inzulín. Jeho vznik je náhlý. Roli zde hrají genetické faktory. I když se netvrdí jednoznačně nic o tom, že by cukrovka byla „dědičná“, vím z vlastní zkušenosti, že se Vás např. při genetickém testu ptají, zda ve Vaší rodině někdo touto chorobou trpěl či nikoliv a jestli si pamatujete, jak se léčil. Už tento fakt je důvodem uvažovat, zda lze jednoznačně při dnešní kvalitě života říci, že ten který jedinec si za propuknutí této choroby může sám, protože jeho životní styl je takový a měl by být úplně jiný. Dalším příkladem může být tzv. těhotenská cukrovka, která sice po těhotenství zpravidla mizí, vyžaduje však v jeho průběhu léčbu. Čili i z této formy lze také sotva „vinit“ ty, jež postihuje.
Je tu tedy hned několik důvodů, na něž by se měl brát zřetel, pokud se šmahem poukazuje na něco jako „nadstandard“ s tím, že by to mělo být bez výhrad hrazeno pacientem.
Dalším příkladem mohou být nemocní rakovinou, u nichž je diagnóza této choroby pro řadu z nich fatální a mnohé vyřadí ze zaměstnání, což sotva jim pak zajistí přísun peněz do vlastního nebo rodinného rozpočtu. Chápu např. argumenty, že jsou pacienti s tímto onemocněním, jež u nich propuká za „asistence“ např. kouření po většinu života, pak je možné se odvolávat na rizika, jež tito lidé ponesou nebo by měli nést. Podle údajů dostupných o onemocnění rakovinou v rámci statistik EU je počet onemocněných mj. i rakovinou plic vyšší zejména v zemích tzv. bývalého východního bloku (viz European Cancer Patient Coalition). Podle údajů z r. 2006 je „Rakovina významným problémem veřejného zdraví v Evropě - 1 ze 3 Evropanů je během života diagnostikována rakovina a 1 ze 4 úmrtí v Evropě je způsobeno rakovinou.“ (stejný zdroj).
Nechci v žádném případě zlehčovat náročnost léčby této choroby, naopak. Dovolila bych si přesto apelovat na odlišnost v přístupech k těm, kteří touto chorobou onemocnění, a to s ohledem na charakter onemocnění i sociální status pacientů.
Logikou zmiňované pacientské spoluúčasti nemůže být znevýhodnění jedné skupiny pacientů oproti druhé jenom na základě peněz, ale v zásadě to, že tyto peníze z tzv. nadstandardu by měly znamenat zvýšení kvality zdravotní péče a její dostupnosti, což by mělo jít ruku v ruce s debatami na téma o financování zdravotnictví.
Hana Svobodová, konzultantka a poradkyně, Most
