Další splněnou část svého zadání pro prezidentský mandát má M. Zeman za sebou. Sliby plnící J. Rusnok navrhl, prezident jmenoval vládu složenou „jen“ ze čtrnácti ministrů-odborníků. Asi mi nepřísluší hodnotit jejich odbornost, protože každý z nich určitě něco umí. Ti rozumnější ve svých prvních vstupních monolozích hovořili jen o jednom či doslova pár úkolech. Jiní, zřejmě ti natěšenější, protože čekali od listopadu na svou šanci, si vytyčují úkoly jdoucí často až za rámec řádného, z voleb vycházejícího mandátu pro vládnutí, který zde však absentuje. Společné všem úvodním ministerským řečem, včetně té premiérské však bylo, že z opatrnosti nehovořili o délce svého „úřednického“ mandátu. A to: zda bude jen na tři měsíce do rozpuštění Poslanecké sněmovny P ČR nebo snad až do termínu řádných voleb v červnu 2013! Či dokonce budou vládnout tzv. v demisi, bez podpory sněmovny až do „nějakých voleb“. Premiér a někteří další (nejhlasitěji to znělo z úst úřednického ministra vnitra pana Peciny) hovořili o naději, že podporu si v PS „vyslouží“ a budou úřednicky a dokonce s podporou zákonodárného sboru, jak je dáno ústavou, vládnout až do června 2013 (když pomineme dobu vládnutí v případné demisi do sestavení legitimní vlády po příštích volbách). Domnívám se, že nejde až o tak nereálný možný scénář, jehož životaschopnosti vehementně napomáhá, kdo jiný než „chytrá horákyně“ KSČM.
Jistě si nelze nevšimnout, že je jakoby téměř v ilegalitě. Tu a tam něco „poštěkávají“ její „majitelé“ na čele s předsedou V. Filipem, P. Kováčikem, A. Černým či M. Vostrou, kde se snaží vloupávat do prezentovaného názoru jakoby většinové části společnosti a ztotožňovat se s ním jako „trvale a dlouhodobě prezentovaným názorem svým, kterého jsou duchovními otci a matkami.“ O to více operují v zákulisí, kooperují kroky s částí Hradu a usilují o svůj věčný sen – být jakýmsi hegemonem na české levici a vytěsnit za svá záda ČSSD. Tak alespoň já a někteří další vnímáme jednotlivá rozporuplná prohlášení na téma rozpuštění-nerozpuštění PS, předčasných-řádných voleb či nepodpory-podpory úřednické vlády odborníků J. Rusnoka.
KSČM zacítila jedinečnou šanci na svou reinkarnaci. Může povstat z popela. Ne však na základě toho, co sama nabízí jako svou novou alternativu pro další vývoj, ale děje se tak díky těm persónám, které jako bývalí zčásti nomenklaturní kádrové či dokonce „vyšší papaláši“ z bývalých struktur KSČ, a také po listopadu 1989. Prostě určití „vyvolení-vybraní“ budou kooperovat v těchto znovuobnovených vazbách z před i po listopadu, radit nebo dokonce se přímo nebo zprostředkovaně podílet na moci ve vládních strukturách. M. Zeman tak, ať vědomě či nevědomě, nenaplňuje obsah v Právu v 90. letech minulého století publikované pojednání pod názvem „Tři U křivky“, v němž mimo jiných priorit ČSSD vytyčoval jednu z priorit vymazání KSČM z politické mapy ČR ve prospěch ČSSD. Naopak subjekty jakoby se měly zničit v opačném pořadí. Anebo že by ten jeho scénář byl tak rafinovaný a připravoval naopak historické a na delší dobu definitivní zdiskreditování se pro KSČM v exekutivě na řešení zásadních problémů rozvoje ČR? Jenže takovýto postup „skládání“ jakési labutí písně pro jednoho na levici - KSČM, může být – žel - i předzvěstí nedobrých časů pro levici obecně, i když to tak nemusí nyní vypadat a všichni, nebo minimálně skoro drtivá většina občanů se těší z konce mandátu pravicové vlády P. Nečase, vlády ODS, TOP 09 a spol.
Nepříliš šťastným se i přes trvalejší čísla volebních preferencí nemusí dlouhodobě těšit ani nejsilnější levicová strana v ČR - ČSSD. Úřednická vláda J. Rusnoka není lepším řešením, než byla pravicová vláda Nečasova, neboť „účinnost“ jejího vládnutí je limitována jednak způsobem svého vzniku mimo rámec ústavních (nemyslím, že „idiotských“) zvyklostí a samotného ducha ústavy, ale není v tom pravém slova smyslu alternativou tolik občany očekávaných změn. Její fungování je a bude od samého začátku provázeno celou řadou limitů. Základním faktorem je nastavení současné situace právě předchozí pravicovou vládou, dalším faktorem je čas a jsou i další, ale za všechny ostatní snad ještě uvedu otázku personálního složení. V podstatě se vláda J. Rusnoka jeví jako „konglomerát změn personálních a osobně firemních“. Jinými slovy, v zásadních věcech bude fungovat to, co tu již funguje a bude fungovat dále. Lze očekávat, a takové první signály od investigativních novinářů (nikoli póvlem) i odjinud zaznívají - ke změnám může dojít jen v tom, že z „kyblíku veřejných financí budou odsávat své jisté jiné sosáčky nových často i starých firem“.
Lze se ale vážně obávat, že občany ČR čeká další z řady nenaplněných očekávání, zklamání, rozčarování a deziluze z politiky a politiků a přímo voleného prezidenta M. Zemana.
Se zpožděním se možná dokonce potvrzuje to, co se o „sametové revoluci“ tvrdilo, že nakonec šlo jen o majetkové přerozdělení a ti „od moci“ se dostali či dostávají k jejímu „vlastnictví“. Vlastnictví se otevřeně stává určitou formou moci. A občanům se o to více vnucuje, že to takto přímou volbou vlastně chtěli. A jako mocný nástroj k tomu nyní posloužilo legislativně pokřivené vnímání demokratických mechanismů, zaštiťování se a nepřiměřená fetišizace z přímé volby vzešlého mandátu prezidenta M. Zemana, který prezentuje svůj mandát jako zmocnění pro jakýkoliv až svévolný, aktivistický krok, s jehož pomocí může zásadně zasahovat do politického dění nikoli jako jeho koordinátor, ale spíše jako monarcha. Zda je to na hraně ústavy nebo již mimo její rámec, určitě mimo jejího ducha a tzv. parlamentních zvyklostí, které bagatelizuje, ironizuje a označuje je „za idiotské“, bude označeno okolím podle toho, jak moc nebo málo je na prezidentově přízni závislé. Konec konců nebezpečnost některých lidí v politice lze najít v jejich charakteristice obsažené v díle autorů Františka Koukolíka a Jany Drtilové vydané nakl. Galen jako přepracované vydání v roce 2008 „Vzpoura deprivantů“, s podtitulem Nestvůry, nástroje, obrana, kde lze najít charakteristiku deprivantů v politice, veřejném životě obecně (str. 57 až 61). Aby uvedený odkaz nemusel PT čtenář hledat pracně sám, pokusím se stručně převyprávět:
„Jsou zde rozlišovány dvě kategorie. Kriminální psychopati, což jsou násilníci, tzv. kriminálníci bez silnějšího sociálního ukotvení. Násilně se chovající psychopati jsou však jen nepatrným zlomkem celkového počtu psychopatů ve společnosti. Druhým a žel mnohem početně větší skupinou psychopatů jsou tzv. neúplní, subkriminální, sociálně úspěšní, sociálně přizpůsobení psychopati, které autoři nazývají deprivanty. Dle uvedených autorů jsou deprivanti lidé s podobnou, leč „neúplně“ vyvinutou osobností jako první typ, kteří však ve vězení končí jen málokdy. Naopak mohou být mocensky i majetkově, podle nejrozšířenějších obecně znávaných společenských měřítek, mimořádně úspěšní, přestože to jsou monstra ničící životy ohromného počtu lidí, zejména jsou-li činní na sociální „makroúrovni“, to znamená v mocenských a finančních špičkách“ - tolik uvedená kniha.
Ať jsou způsoby řešení současné politické a parlamentní krize potěžkávány tak či tak, jeví se jediným, čistým řešením rozpuštění PS a vyhlášení předčasných voleb. Prostě sněmovna by se měla rozpustit. Jenže, jak vše zvenku vyhlíží, sněmovna se k tomu moc nemá a že je to jen kvůli pravici, je pouze část objektivní výpovědi. Kluci a holky z vytvořených pravolevých či levopravých politických břehů si za těch více než dvacet let na sebe zvykli, vzájemně se potřebují a potřeby a zájmy občanů je v podstatě obtěžují a znesnadňují jim vládnutí a správu země české. Větší zděšení nyní vládne na pravici, kde se však jako jejich těšínské jablíčko, jako světélko na konci „zemanovského“ tunelu jeví jednání, chování a konání (či spíše nekonání) „majitelů“ KSČM. Oni svým lavírováním, oportunistickým chováním a vypočítavým „vysedáváním“ vytvářejí podmínky pro polistopadové pokračování a jakési předpolí pro faktický opětovný nástup pravice, jemuž může a zřejmě bude předcházet návrat V. Klause do politiky a rozkol v ČSSD, na nějž aktivně zadělává „prohradní“ klaka kolem M. Haška a Z. Škromacha.
Je jistě dobrou zprávou pro občany ČR, že skončila pravicová vláda P. Nečase, ale méně dobrou zprávou pro nás je, že to opět nebudeme my – občané, kdo si bude moci rozhodnout a uplatnit svou vůli, ale rozhodnou to za nás a žel, jako vždy pro sebe, „naši“ staronově zvolení zástupci v PS a nyní i na Hradě.
Kéž bychom se do nejbližších parlamentních voleb dokázali vzpamatovat, aktivizovat k větší politické angažovanosti a odpovědnosti a dali více prostor zástupcům občanských iniciativ a jistě i části autorit napříč politickým a odborným spektrem, jejichž společným zájmem byly alternativy, nikoliv scénáře staronových vlastnických uskupení. Nebo jen paradigma jedné ze známých povídek M. Šimka a J. Grossmana popisujících jízdu tramvají, kde je jedna pasáž – „a pak se stojící vrhli na sedící s výkřiky střídat prosím…“.
Vlastimil Balín, komentátor dějů nejen rezidentských ….
