Od zatím předposledního XV. dílu Prezidentského povídání uteklo dost vody a zejména času. V informační společnosti jsou dva měsíce skutečně dost (XV. díl byl napsán 21. 3. 2013). Celou dobu mě svrběly obě ruce a možná i jiné části těla, abych sedl a napsal další pokračování. Ono se toho totiž kolem „pražského prezidentského stolce“ a ze strany „všelidového“ prezidenta M. Zemana děje skutečně dost. Dalo by se směle říci, že dokonce mnoho, i přes časté „zdravotní“ komplikace, jeho vrozenou „vysočinsko - jezevčí“ nemoc zvanou pohodlnost a vůbec…
Ve zmíněném XV. dílu Prezidentského povídání jsem konstatoval, že prezident M. Zeman začal proces odměňování svých věrných a podporovatelů nejen z předvolebního prezidentského klání. Dočkali se lidé z SPOZ, kteří v osobě svého bývalého, nyní čestného předsedy a aktivního funkcionáře SPOZ na různých úrovních V. Mynáře a dalších zaujali posty po Jaklovi, Hájkovi a spol. … A zatím příliš změn nepřinesli, spíše naopak. Někteří zatím čekají v řadě, jako např. kandidáti na velvyslance (europoslanec za KSČM V. Remek na Moskvu, bývalá první dáma, manželka předchozího prezidenta L. Klausová na Bratislavu, Z. Škromach, V. Filip aj. na kdoví co). Prezident, či spíše M. Zeman začal plnit i své další sliby a řadu očekávání, na která jsem jako naprosto konkrétní nebezpečí pro českou společnost upozorňoval nejen já, ale i další komentátoři a politici. Nejhlasitěji a nejkonkrétněji zřejmě jeden z protikandidátů za ČSSD J. Dienstbier, ale i redaktoři z LN či Mf DNES, Reflexu, Respektu aj.
Předně se jasně potvrzuje, že čekal-li někdo nějakou změnu proti způsobům plnění mandátu prezidenta v podání předchozí hlavy státu V. Klause, bude-li k sobě upřímný, pak musí konstatovat, že žádná změna se zatím nechystá, ani náhodou. Řečeno slovy klasika – tento způsob vládnutí se jeví poněkud nešťastným, leč předvídatelným. Je zde patrná snaha po aktivistické pozici prezidenta přesahující hranici prostoru vymezeného Ústavou ČR. Argumentace, že mandát prezidenta přeci vznikl přímou volbou a má vyšší hodnotu než mandáty poslanců, senátorů nebo krajských zastupitelů je naprosto mimo mísu stávající legislativy, v níž toto tvrzení nemá žádnou reálnou oporu. Zoufalá až trapná je snaha prezidenta argumentovat, a to opakovaně, např. tvrzením že je třeba přejít na systém přímých voleb, voleb jednotlivých osobností, protože, kdo z voličů zná v rámci např. krajských voleb, více než 1 000 lidí na kandidátkách. Někdo by již opravdu měl M. Zemanovi říci, aby se podíval do zápisu krajských voleb na adrese www.volby.cz, kde by snadno zjistil, že nejvyššími počty kandidujících za všechny strany v kraji jsou počty max. na číslech něco málo přes 400 lidí, většinou pod toto číslo. Podobně hluše a alibisticky jako nějaká zajímavější nabídka pro občany – voliče se jeví i tzv. panašování. To jen zase a opět bude rozmělňováno realitou základního nastavení kandidátky politickou stranou, resp. jejím vedením, které si své zájmy vždy dokáže spolehlivě „šéfovat“.
Spíše lze konstatovat, že v řadě momentů a prvků je situace ještě zoufalejší. Pokračují snahy po aktivizaci pozice prezidenta, jdoucí v mnohém za hranici Ústavou ČR vymezených kompetencí, pravomocí a odpovědnosti. Na druhé straně některé kompetence a odpovědnost jsou podceňovány a nenaplňovány. Nejbližší okolí prezidenta, jeho spolupracovníci tolikrát kritizovaní za dob V. Klause dostali ještě výraznější kontury a prezident je „veden“ ignoranty nastavených standardů. Předpokládám, že „převzatý“ a bez diskusí schopný šéf protokolu Forejt bude mít co nevidět šedivou hlavu z toho, jak musí, i při těch nejprimitivnějších protokolárních aktech vést kroky a chování prezidenta M. Zemana – nyní vykročíme, stát, zahýbáme doleva, ne, ne ještě ne, pane prezidente, pozdravte, pozor padáte… A to je, bohužel, z přímých televizních relací neoddiskutovatelné! Tragikomické je, když jeden den prezident s gustem v PS P ČR „sprdne“ klimbajícího ministra zahraničí K. Schwanzenberga a druhý den znesvětí svou indispozicí, jistě nikoliv zdravotního původu, slavnostní akt představování korunovačních klenotů českého státu občanům a veřejnosti. Stokrát může kancelář tvrdit, jak byl pan prezident oslaben virózou, potvrzovat to dokonce i „první slečna dcera“, jak byl otec trápen nadstandardními, zřejmě prezidentskými horečkami, když všichni byli jinými zdroji informováni, že celou zapeklitou a symbolů české státnosti nedůstojnou „klátivost“ měl na svědomí zřejmě pobyt na ruské ambasádě při příležitosti 68. výročí od porážky německého fašismu. Jak to může být s demokraty z SPOZ potvrdila místopředsedkyně této strany D. Portová, která se na portálu PL pohoršila nad tím, jak si může někdo dovolit kritizovat prohlášení prezidentské kanceláře nebo zpochybňovat pravdivost jejich tvrzení. No, může, paní nezbedná bakalářko, máme svůj vlastní rozum a viděli jsme vše v přímém, a nejen v televizním přenosu. A zřejmě se nás dost stydělo za svou hlavu státu, která „pobavila“ celý svět.
V podstatě se dá říci, že se nacházíme v etapě prezidentského mandátu, v níž si její hlavní aktéři – prezident M. Zeman a další protagonisté – jeho bezprostřední okolí, ale zřejmě i lidé v pozadí stojící a financující zvolení Zemana kolíkují prostor svého konání a snažení a zkouší, kam až mohou, nebo jim bude dovoleno zajít. Konečně někteří z nich již absolvovali jeho první zahraniční cesty a další jistě budou následovat. Jednu z nejbližších z nich údajně podrobil osobnímu průzkumu předseda KSČM V. Filip svým nedávným „putováním“ v Rusku a v Číně. Ptáme-li se, co vše si tedy může a hlavně chce prezident M. Zeman a jeho věrní dovolit, musíme si po poslední zkušenosti s neochotou jmenovat literárního historika Martina C. Putnu profesorem, byť prošel standardně nastavenými procedurami akademické obce, která jediná má právo a oprávnění dávat dobrozdání pro jmenování profesorem prezidentem, museli bychom si říci, že dost. Uváděné důvody, které zřejmě doporučili právě blízcí spolupracovníci prezidenta v duchu švejkovského – „Putna prudil před prezidentskými volbami, je gay a kritizoval spolupracovníky bývalého prezidenta Klause (Bátoru), tak tady má přes držku…“, jsou jen trapnými výmluvami a následnými úhybnými manévry na reakce ve společnosti. Velice komicky, i když pro M. Zemana standardně znějí jeho slova o tom, že je „nevhodné, aby profesor chodil na nějaké demonstrace, prezentoval se nějakými plakáty o tom, že katolické buzny zdraví Bátoru“, když jsou dobře známé výroky M. Zemana na adresu novinářů, zástupců sdělovacích prostředků obecně či některých politiků či dalších veřejně činných osob. Výroky, které jsou velice osobně urážlivé a ani zdaleka nejsou myšleny jako plakát Martina C. Putny s nadsázkou na minimálně xenofobní výroky pana Bátory, tehdy zaměstnance prezidentské kanceláře na adresu účastníků festivalu Prague Pride. Prostě v době většinou neplněných předvolebních slibů nemusí být na druhé straně jejich plnění nutně pozitivní zprávou pro občany. V tomto případě prezidenta M. Zemana a toho, co s ním přišlo, a zřejmě ještě přijde určitě.
Vlastimil Balín, „persona non grata“
