Tak nám končí další školní rok. Školní mládež, studenti středních škol a učni dostanou závěrečné vysvědčení, klapnou školní vrátka a za dveřmi netrpělivě přešlapující letní prázdniny nastolí svoji vládu. Dvouměsíční doba sluncem a jahodami provoněných her patří (právem) k největším dětským radostem. Nejinak tomu bývalo i u nás, za mých školních let, jež jsem prožíval na sídlišti v Třebíči. Pamatuji se velmi dobře, kterak jsme se my – dítka školou povinná – nemohla dočkat posledního červnového dne, kdy se naší školou naposledy rozezvučelo zvonění, dostali jsme „vízo“, předali paní učitelce kytičku, a pak již vyběhli do sluncem zalitých prázdninových ulic.
S odstupem těch let si říkám, že jsme to v osmdesátých letech mívali jednodušší. Počítače teprve začínaly, nebyly mobily, všelijaké Playstationy a Xboxy. Zcela přirozeně jsme jako děti trávili čas na hřištích, kde se čutalo s míčem, hrál se „banďák“ (neboli hokej s tenisákem), jezdilo se na kole, a chodilo se „za garáže“ na louku, kde se podnikala různá klukovská dobrodružství. A samozřejmě nemohlo chybět koupání. Tehdy se ještě dalo plavat v mnoha rybnících v okolí našeho města. Dnes hrozí, že rybniční voda způsobí ledasjakou chorobu, ale tenkrát jsme celé hodiny strávili cácháním se bez rizika, že bychom onemocněli jakousi infekcí. Pohyb jsme znali ve všech podobách. K létu patřili i pionýrské tábory. Mám na ně jen ty nejlepší vzpomínky. Sídliště bývala během prázdnin téměř prázdná, neboť „jet na tábor“ patřilo k tehdejšímu folklóru. Jako táborníci jsme se učili poznávat přírodu, podnikali výlety, hráli hry a navazovali pevná přátelství. Z dnešního hlediska nejlepší čas trávení prázdnin. I když se v té době nejezdilo do nejrůznějších exotických předražených destinací, nám to nevadilo. Třeba takové léto na chatě u rybníka bych přál i současným dětem!
V současnosti by se na tábory jezdilo, jenže v mnoha rodinných rozpočtech scházejí na takovéto aktivity potřebné peníze. Pravda, dnes si děti mohou vybrat z všelijakých policejních, jazykových, ba dokonce i počítačových táborů. Jenže mnohdy se jejich cena pohybuje v řádech mnoha tisíců korun, nemluvě o často nedostatečně zajištěné bezpečnosti dětí. Jen tak mimochodem jsem si přečetl, že v neúplných rodinách nyní žije na půl milionu dětí! Z nich se celá třetina pohybuje na hranici chudoby. To nicméně není vše, poněvadž 38,5 % bývalých partnerů neplatí na své potomky alimenty, přičemž dluh na výživném činí 13 miliard korun! Jen v loňském roce bylo v této souvislosti podáno na 12 089 trestních oznámení. Co naplat, máme „svobodu“, takže se každý postarej sám o sebe. Bohužel.
Své předprázdninové zamyšlení bych nechtěl zakončit ve smutném duchu. V dětech je naše budoucnost. Věřím, že stav sociální bezútěšnosti nemůže trvat věčně. Zdá se mi, že se přece jen začíná blýskat na lepší časy. Mnozí lidé totiž pochopili, že například někdejší systém mimoškolní výchovy mládeže, či propracovaná práce se sportovní mládeží, nebyly vůbec tak zlé. A tak se k nim začínáme pozvolna vracet. Pro nás s typickým brbláním, pochopitelně.
Všem dítkám školou povinných přeji krásné prožití letních prázdnin, nechť si užijí vody a sluníčka, a prvního září se v pořádku navrátí do školních lavic!
