Tento týden (20.dubna) si připomínáme čtvrt století existence Občanské demokratické strany. Slušelo by se, abych se postavil do řady gratulantů, jenže – jak koukám, tak koukám – někdejší davy věrných jsou pryč. Není tomu tak dávno, co význační podnikatelé a "podnikatelé", sportovci, či umělci, projevovali v mírném předklonu vůči vedení ODS svoji náklonnost, ba přímo příchylnost. Dobře věděli, odkud se sypají zlaťáky, jež jsou pro věrné připraveny.
Jenže tomu je již konec. ODS si hojnosti užila dosytosti. V temných devadesátých létech, kdy slovy tehdejšího šéfa ODS a vlády Václava Klause "měli ekonomové předběhnout právníky", privatizovalo se o sto šest. Vlna privatizační smetla kdeco, kdekoho, až se otočila i proti svým stvořitelům. Až do podzimu 1997 občanským demokratům všelijakými privatizačními masty udržovaný stroj téměř bez skřípění uháněl vpřed. K pádu Klausovy vlády – do dějin vstoupivší coby sarajevský atentát – napomohl soupis pozoruhodných jmen, která se objevila ve finanční zprávě ODS mezi jejími údajnými dárci. Jednalo se například o „nebožtíka z Budapešti“ Lájose Bácse, „lékaře z ostrova Mauritius“ Dr. Radjiva M. Sinha a Pepu z Hongkongu. Později se ukázalo, že Lájos Bács je ve skutečnosti tenista Milan Šrejber, který privatizoval Třinecké železárny.
ODS poprvé zatahovala za ruční brzdu, aby oddálila svůj pád. Jenže přišly předčasné volby 1998, volební plichta mezi tehdejšími sněmovními stranami a zrození tzv. opoziční smlouvy mezi ODS a sociálními demokraty. Tehdejší předseda ČSSD Miloš Zeman, léta odvážně bojující proti všem občansko-demokratickým nešvarům a křivárnám, s Václavem Klausem uzavřel pro oba výhodnou dohodu. Patrně se drželi hesla: nepřítel, úhlavní nepřítel, koaliční partner. Klausovi a Zemanovi to spolu klapalo náramně. Na opoziční smlouvě vydělala soc. dem. V roce 2002 končící premiér Miloš Zeman odešel na odpočinek do vysočinské tvrze. Volby vyhrál jeho nástupce Vladimír Špidla, což zapříčinilo, že se Václav Klaus poroučel z křesla šéfa ODS. Nicméně si to vynahradil Hradním angažmá, jež si protáhl na celých deset let.
Nebýt problémů premiérů ČSSD Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse, věru nevím, nevím, zda by se občanští demokraté ještě tak vítězoslavně vrátily k vládním otěžím. Jenže ODS dovedl v roce 2006 k velkolepému vítězství s rekordním výsledkem 35,38 % Mirek Topolánek, "chlap s gulama", svéráz, jenž nevynikal vzdělaností, ale mnohým imponoval svojí neomaleností. Topolánkova vláda byla vskutku nezapomenutelná, arogantní a asociální. Pro připomenutí zmíním jméno jednoho ministra za ODS: Tomáš Julínek, ministr zdravotnictví. A jsme doma, poplatky, doplatky a zase platby. Když už se zdálo, že ODS vezme čert, přišel rok 2010 a s ním další návrat jubilující strany do vlády. Na tři roky. Modrá strana se tentokráte rozhodla, že bude "slušnou stranou bojující proti korupci". Do holportu přivzala komické Věci veřejné a TOP 09. Od té doby to šlo se stranou z kopce. ODS postupně vyměnila všechny své ministry a koalice se rozpadala několikrát měsíčně.
Proběhli jsme letem světem stručnou historii pětadvacetileté ODS. Ještě doplním, že kdysi mocná a arogantní partaj obdržela v mimořádných volbách 2013 celých 7,72 % hlasů. Občansko-demokratická současnost. Lesk někdejší slávy již odnesl čas, přesto bychom si měli pomalu a nahlas říci, že volit znovu tuto stranu, bylo by činem zoufalým.
